K OTEVŘENÍ ČESKÉHO GYMNASIA V MORAVSKÉ OSTRAVĚ

Na svorník rána padla poslední,

z mdlé ruky kleslo k zemi kladivo

a hrdě pne se k nebi budova,

jíž dlouho vaše snahy patřily

ne snahy jen – též snění mnohých dnů,

ba co je více, lásky vaší žár,

jež pouze velká díla vykoná.

Ten junácký všem v srdcí hoří vám,

vás učí překonávat obtíže,

jít kamenitou drahou k cíli blíž,

se pošklebu a zhrdy nelekat,

zřít přímo v tvář – neb s vámi právo jest.

A to je svaté. To vsled dovolá

se svého jako v poušti věštcův hlas.

Tak dokonáno! S plesným pocitem

to může druhu šeptat svorně druh,

může pevně stisknout ruku podanou,

a hrdě patřit budoucnosti v tvář.

Jeť škola první líchou života,

kam budoucnosti símě zaseto,

má zlatých květů skvět se nádherou

a vydat tisícerý zlatý klas.

Ne sobě jen, ne pouze dětem svým

vy stavěli jste – nýbrž národu,

jenž k vám se hlásí, a s tím národem

i lidstvu všemu. Škola svatá jest,

neb aspoň svatou všem by měla být,

je svatá jako každý lidský hlas,

jenž z prachu výš se k světlu pozvédá

po světle křičí pohrdaje tmou

a barbarstvím. Jeť škola majákem,

jenž do tmy plá a kdo by drzec byl,

jenž po majáku met by bláta hrst?

Ba škola studnicí jest, odkud zdroj

se poznání a vědy rozlévá.

Kde pošetilec, jenž by útokem

chtěl zkalit zdroje jasné zrcadlo,

zkad vlastní by moh žízeň ukájet?

A veškeré to světlo majáku

a svěží voda, poznání všech pravd,

neprojde branou toho jazyka,

jímž hovoří váš otec i váš děd?

On prošel tolik bouří, zkoušek zlých

jak zlato ohněm. Zda tu k radosti

v té velké chvíli není času dost?

Nuž s myslí vznícenou jak dojatou

ty brány otevřte! Vlast s vámi jest!

Na první krok vám v duchu žehnajíc

dí k vám: „Jen sobě zachovejte dál

ten lásky žár, jenž vždycky vítězí,

vše překonává, velký nebes dar,

ta budova buď jeho oltářem,

ať z ní se šíří požár do srdcí

těch nejútlejších, velkým jazykem

ať spáče burcuje a volá k všem

nezdolným všady hlasem: „Světlo buď!“