K památce Antonína Puchmýra.

Ve snách ten básník podivné vidění

Patřil: Jak vážně vine se podoba

Z neskončenosti oceánů

Velebná, vznešená v skvělé záři.

Kles’ před ní celý okouzlen půvabem,

Dlel v podivení, v uctě a v pokoře,

Znamenal, že to vyšší plémě –

Kolem tu sborové čněli věštců.

Jeden z nich řečí: „Dlíš proč tak v úžasu,

Což neznáš plémě božského Čechye?

Obyvatelku této vlasti,

Duševních Slovanů drahé jetve?

Třpytí se mnohá na jejím obzoru

Hvězda skvějící: tamto, hleď, v daleku

Vyniká chvění dávných pěvců,

Které i cizinci obdivují.

Zři vzhůru, kterak leskne se hvězdění

Zbožněných mužů! zašli ti pro pravdu,

Cvičili vlast svou pevnou vírou,

Získali podivu u potomstva.

Tam vidíš skvělé hrdiny: válčili

Pro vlast, pro vládce, velicí předkové

Rodin! Homéra jsouce hodni,

Jim posud národní schází zpěvci.

Nezáviď slávy jinému národu;

Ať s tebou skoumá o přednost zápasit,

Ať i mu štěstí lépe přálo,

Slávie v jarosti stojí pevně.

Svár v náboženství rozbroje rozkvasil,

Síla se vrhla naproti přesile,

Národ vloh jevil vynikání,

Ty by ho samoděk udolaly.

Neušla sice záhubné pohromě,

Národ každý má své doby osudné

Nehod a štěstí, nezašla sic,

Noc ale prospala věkovitou.

Bylo víc věků potřeba k oddechu,

Nyní zas věští dennice nadějná

Nového jitra šťastný příchod,

Mladého života rozvíjení.

Proud světa stále k předu se kolotá,

Hloubá vypátrat nálezy v umění,

Vnuknutí božské: ó jak se tu

Ctná naše otčina opozdila!

Kterak se skvěla! Není to předsudek,

Takovou vlast svou velebit: ourodnost

V ní sídlí, předčí jiné počtem,

Živostí proniká její mluva.

Výtečná předků povaha jevila

Statnost a jarost, podnikla s národy

Velikými půtky kruté, s Franky,

Též s davy Tatarů velechrabrých.

Střehouc svůj jazyk, vynikla v umění,

Mnohý i národ předešla v osvětě,

Přetrhla se jí maní chůze,

Lze bude dáleji pokračovat.

Třeba jest věků, nežli se vyvinou

Plody vysostné z temnotné směsice,

Zářící slávy než se dráha

Zbratřených Slovanů dostíhnout dá.

Však ručí za to povaha národní,

Ved’ někdy žití v oučinné jarotě,

Nezmizel duch mu usazený,

Oslonu miloval, zpět se vrací.“ –

Zplesal tu básník: „„Vítej mi Čechye,

Matko posvátná! přijmi mě do počtu

Svých posvěcenců, božských kněží,

Život chci ztráviti ve tvé službě.““

Ukaz tu hlavou pokynul; kolem hned

Obstoup ho zástup, poznal v něm pilného

Procházku, Tomsu, Pařízka též,

Hluboce skumného Dobrovského.

Tu procit, praví: „„Sen to byl jedině,

Jak blahý! kýž se v skutečnost vyplní! –

Kam hledím, vidím všude temno,

Dohonit cizince sotva možno.

V tom nepostačí oučinnost jednotná,

Sbor budu hledět probudit vlastenců

K ohromné práci, ať jest marná –

Pro vlast i pokus jest chvály hoden.

Dá se sklad uměn použit cizinských,

V skrovnost se snesou, v život se promění,

Jeden od druhých se je dluží,

Roste tak osvěta všeobecná.

Však náboženství třeba je zachovat

Při všem vzdělání, to vede k blahotě,

Pak se vlastenství plamen musí

Stříci, neb tento je duší vlasti.

Pučit se počnou v povaze národní

Květy básnictví – duševní blahota!

Plaší to strasti, tíže denní,

Mysl i k výsosti pozdvihuje!““ –

Každý blesk, co tak proletěl oblohu,

Jemu byl zvěstem naděje ohnivé

Příštího vzniku vlasti svaté,

Nedal se odstrašit nikdy vzdory.

V svém předsevzetí setrval horlivě,

Až mu přestříhla Sudice života

Nit: zašel blaze, neb zřel, jak se

Ve vlasti dennice nová třpytí.