K písni.

Kam písni má, kam střelo letem zlatá?

hle srdce puká v sledním napnutí,

a pěvce náruč darmo rozepjatá,

tě nazpět volá žalné vzdychnutí.

Kam písni má, kam holubičko bílá?

tam v hvězdné dáli cherub na stráži,

tam popelkou bys věčných chorů nyla,

kde pyšné hymnus klenby proráží.

Tě hněvný bůh by družko mého bolu,

kdys v pláči shlédna v blaha oblásti

svým bleskem sklál a v propasť vrhl dolů

k těm bouře duchům, psancům bez vlasti.

Kam písni má, kam zlatých kněžko bájí?

tu všední svět, v ta pásma železná,

zde zámků tvých se v kotli krystal stají

a mrtvá v páře stone princezna.

Tu pestrý háv se rozplyne ti v cáry,

ni kvítka neostane v kadeři,

vše omkne prach a vroucí spálí žáry,

jen peníz zvoně v sluch ti udeří.

Kam písni má, ty pravdy zvuku ryzí?

tu v stera klamu vřavu nezměnou,

tu srdcím všech, si sama budeš cizí,

jen hluchých stěn se budíc ozvěnou.

Tu darmo od moře ti letět k moři

a v poušti lkát, se chýliť nad hroby,

tu v palácových třídách mroucí v hoři

tě zlolajné skřek lůzy zhanobí.

Kam písni má, ty lásky slzo svatá?

tu vášní proud, v ty mysle zharané,

kde nahý prs a kostek chřest a zlata,

tvá čistá nikdy krůpěj neskane.

Tu v révy šumu, kola svodnému letu

ti darmo v muži, hledať u ženy

té cnoty něhu, víry lhané světu,

kdy srdce dávno, dávno pohřbeny.

Kam písni má, kam volných ňader ryku?

tu v spáčů dol, ty vlasti truchlící,

tu v žalář temný, hlavy nevolníků

bys marně slala rytmy sílící.

Tu korun třesoucím se srdcím v jasu

bys bouří hřměla, darmo bitvami,

tu v žalmů stonu změkla, zhasla v času,

se krví zalila, neb slzami.

Kam písni má? – – – „Té ku domovské stráni,

byť v světě nikde kryt tam ochranný,

tam v lůně hor pod nebes smavou bání

se orlem vznesu lidské nad stany.

Tam v borech hustých při prameni víly

a v chatkách šotky v lunním přísvitu,

těch hledat budu, z vod co uskočily,

kdes rusálek já šlepěj v pažitu.

Tam pod věžemi měst se v zvonů pláči

a v zmrzlá budu chouliť okýnka,

tam v chumli sněhu teple v jízby vtlačí

se bájný svět můj, zlatě zacinká.

Tam trosky sbírat desk já pravdodatných

a čísti budu runy omšelé,

tam v skalin hlavách lysých, ve posvátných

to vryté zpytat slovo nesměle.

Tam zákony co hvězdami se třpytí,

jež odhaleny v listu blankytném,

já pronikati pásma budu žití,

o lidském dumat losu nezpytném.

Tam harfy zlaté strunou rozechvěnou

v těch ňádrech zníti plně můžových

a vlasem věnce něhu neproměnou

kol dívčích vinout skrání růžových.

Tam kola pestrořasém ve zápletu

těch duší mladých, tlukot srdíček

já snoubiť budu k nadhvězdnému letu,

jak cukrujících tknutím hrdliček.

Tam v rumech hradů o lbích hřívovlajných,

o štítů znění, krásce zlaťvlasé,

o laurech cti a mečích, ořích bájných,

o horkém sníti pro vlasť zápase.

Tam na mohylách mrtvých bojovníků

o starém pěti čáckém rameni,

jež s vozů hradeb do nepřátel šiků,

jak kosa pralo v zralé osení.

O volných hrdin bohorovných slávě,

co v lipanském tom dřímou zápolí,

snad skvoucí blesk jich ztlelý zápal v hlavě,

kdys synů zjiskří zraky sokolí.

A v praporech mi zdmutých sedat bude

a s oři deptať v troskách koruny,

až v bubnů třesk můj jásot pozahude,

kdy šťastná vzlétnu k pěvci do luny.

Tam věčně zhlížet k šťastným vlasti luhům

a věčně žehnať budu perli té,

jíž zlatá dějí, šťastnějším tvým druhům,

tvé v slzách líbat oko zalité.“ –

O písni má, mé smutno v domovině,

přes skalin lbí jen mračna kráčejí

a jak ty vody dálné ku cizině,

z té prchá lid můj hrobky nadějí.

Tam větry lkají lesy vzdechem temně

a teskně šumí klasy polání

a kosu drtě syn mé klne země,

kdy zvonek kvílí dumu klekání.

Tam smavá báje chmůrné jízby mijí

a pravdy runy slzy smývají,

tam v bolestech se lásky něhy kryjí,

neb krve perle záštím prýskají.

Tam mečem řinče tyran kvasí v hradu,

an umčen v urny nářek otročí,

tam právo zmírá, věnce kryjí zradu

a marně hlas se zdvihá proročí.

Ni cnoty není, uměn v pláči kněžna – – –

o písni! kmen můj hrdin trouchniví,

ty klestů mladých v pole světoběžná

se nesou lístky větrem protivy.

Z těch hrobů slávy šťáva nejde živá,

vše polsnem víc, než žití zánětem

a kolem bouře v kmen se řítíc divá

se v kořen ryje, klátíc se květem.

Zda ostojí, kdy blesk za bleskem letí

a k bratřím nářek dálkou umírá,

o písni má, ty smrti družko dětí,

v tvou peruť má se naděj zavírá.

O vzleť mi orlem v pustém maloboji,

kdy v půlnoc usedám si s bolestí,

těm, v srdci žel co matky nosí mojí,

ať potěšně tvá křídla šelestí.

O vzleť mi smavá kmene mého zvěsti,

té české slávy bohorodičky,

ke slunce vzchodu šumy lkavé klestí,

ty zanes lístků rosné perličky.

Tam Slávy genij v snech se těžkých noří,

jej slepce zbuď, on v štít svůj udeří,

až bouří zahřmí od tří k vrahům moří –

pak v hvězdy tvé i duch můj uvěří.