K podobizně básníka v knize veršů.

Chceš cosi říc’, rtem jak by chvělo se ti:

„I přes myšlénky nové půjdou davy

a věk, jenž v prázdno letí,

mít pro ně bude úsměv pohrdavý.

Leč myšlénka, ta sama sobě stačí –

a ona jest a jednou v kráse prosté

i přes váš křik, vy chleba vyznavači,

to sémě její v zlaté klasy vzroste.“

Jim stačí to, že jsou. Ty v knihu svoji

je’s v posvěcené, lepší chvíli složil,

a dojde-li tu k boji,

hle to, co snil jsi, co jsi v mukách prožil,

tu hlídáš sám. – A chce-li někdo krve,

jak otec pro své děti milované

tu vlastní čelo k ráně stavíš prvé:

– Zde bij! – leč v tam těch za mne mstitel vstane!