K POHŘBU PANNY.

JAK vítr z čista jasna

když zlomí růže květ,

tak mladá a tak šťastna

již opouštím ten svět.

Ta růže za čas krátký

kvést může znovu zas,

však já nepřijdu zpátky

už nikdy mezi vás.

Mé ruce jsou tak chladné,

mé oči zamčeny,

a na čele mi vadne

můj vínek zelený.

A voní rozmarýna

a zvony smutně zní:

smrt ženich můj a hlína

mé lůžko svatební.

A neplačte mi tady

a jen mne nechte jít,

neb ten můj život mladý

mi nelze navrátit.

A na života pouti

vás čeká žalu víc,

a mne už nezarmoutí

a nepotěší nic.

Já ležím tu tak bledá

a tak bych ráda k vám,

však smrt mi jíti nedá

a už mne vede tam,

kde v chladném, tmavém loži

tak dlouho musím spát,

až jednou anděl boží

nás bude k soudu zvát.

Leč jenom nad mým tělem

květ polní bude kvést,

neb se svým Spasitelem

má duše už dnes jest.

A proto nechte lkání,

mne volal boží hlas;

u věčném radování

se jednou sejdem zas.