K POSLEDNÍ KAPITOLE

Co život skládal, přečetl jsem všecko,

pokáral zlozvuk, chválil zdárný rým.

Snad čet' jsem časem jak nezbedné děcko,

a mezi verše škrábal vlastní šprým.

Vždy vděčen jsem byl za několik řádků,

jež drahé ruce psaly v knížku mou.

Ty stránky nosím v srdci na památku

cest společných dnem zářivým i tmou.

Co dnešek črtá, vábí věru málo.

Novotné knihy neláká mne list.

Poselství, jež bych chtěl, by z něho plálo,

to nenajdu a nebudu tam číst.

Co miloval jsem, z knihy zítřků mizí,

jak démon by ji psal – ne Svatý Duch!

A ozve-li se na mžik slovo ryzí,

přeslechne hesly ohlušený sluch.

Nevyhneš se však jedné kapitole,

i loudavému psána čtenáři.

Ta čeká rozevřena na mém stole –

Jak tu, jak tu se dočíst podaří!?

A za ní už jen stránka bílá, čistá

a zářivá jak blankyt nebeský –

Blah, kdo se začtl v milost Pána Krista,

i když v mdlém světle čítal s poklesky...