K pouti.

Hle, mraky ovinuly les

a sadu na hruď klesly,

včel lačných bědná hyne směs

před oulovými česly;

z luk pokosených na pozdrav

mně v posled dýše vůně trav,

a v nebi pluje čápů dav

v dál perutnými vesly.

Kam letí asi? Proč ten spěch?

Čas volá, musí plouti.

Viz, podjeseně chladný dech,

a vlákna v suchém proutí,

zda něčeho též necítíš

v svých ňadrech, co tě volá již,

kde věčný mír jest, o němž sníš,

kam čas a vše se routí?

Juž přichystej se k pouti!