K práci!

Byl krásný den – a bouřná přišla noc,

i zhasly hvězdy šírém po nebesku,

a živlů závistných se zdvihla moc,

že nebe ve krvavém plálo lesku.

Byl krásný den – aj zlatem zářil klas,

a v milovábné ptáčků šveholení

se mísil ženců pilných jarý hlas,

a zpěvy vlnily se po zeleni.

Však bouřná přišla noc – a hromu řev

i blesku šlehy padly v rodnou půdu;

a zalkal pláč, kde veselý zněl zpěv,

a v čelo vrývaly se vrásky trudu. –

I v duchu mém byl dlouhý, krásný den; –

já zlaté stavěl sobě v duchu zámky,

můj život plynul jako luzný sen,

jenž v zárodu mi choval blaha známky.

A duch můj zplesal jarním skřivanem,

já zpíval písně v sladkém roztoužení,

a v hymnu hlasným sborem zpívaném

i duše struny hrály v rozechvění.

Byl krásný den – však přikvačil zlý hosť,

jenž ničil v srdci snů mých čarokraje,

ba zmizel sen, vždyť světa krutá zlosť

mi v pouště zvrhla milodeché ráje.

Než mám se zříci idealů vnad,

že zášť a zloba strájí zhoubné vády?

Má pouští zůstať zpustošený sad,

že ženců nadbu rozkotaly hrády?

Hle naděj’ dlouhou zvrtla krátká bouř,

však neklesá tím mysl rolníkova;

ač žeň mu obrácena v smeť a kouř,

přec novým jarem novou čáku chová.

Tak znovu vstávám zloby nedbaje,

a nové símě kladu v duši rodnou;

však někdy přec mi v klasy dozraje

a žeň mi skytne věčně blahoplodnou.