K práci, k lásce!

To nejde jaro, to jde zima k nám...

jak, ještě zima? Dost jí v lebce mám

a dosti je jí kolem vrchovatě,

chci jaro, jež si vykračuje v zlatě.

Však nechci pro sebe ten jeho svit,

chci pro rodný jej kraj a český lid,

by sobě sám a potomkům, svým dětem,

zas mohl čela ovíjeti květem.

Vždyť čas, jenž v rudých stopách hrůzy prch‘,

kde který byl, květ z českých skrání strh‘,

ó Bože můj, hle, jak ta tvář je bledá –

a nové růže posud marně hledá.

Však hlavu vzhůru! bděme, střezme zem

a najdem růže své, nechť pod sněhem,

jíchž vůně všem zas věčného dá mládí,

jen pracujme a mějme se víc rádi!