K PROTESTU PROTI KONFISKACÍM A ZASTAVENÍ KOMUNISTICKÝCH NOVIN

Viděl-li pan Klíma na oči obě,

Slyší-li ještě dnes na uši obě –

pak nechť si vzpomene, koukne a srovná:

tenkrát tak nebylo, jako dnes zrovna,

tenkrát šlo o vojsko a s vojskem o stát,

tenkrát se nemohlo přihlížet, postát –

byly to obzory hrozivé rudé

(kdo moh jen tušit, čím stát ten dnes bude!)

já tedy, jak tenkrát mou věcí bylo,

konal jsem poctivě to svoje dílo,

neškrtil, netrestal – jen přístup nedal,

co zatím v „Lidovkách“ vtip se jen zvedal,

pan Klíma a páni podobní jemu

robili žerty. No, zvyk jsem tak všemu,

že už jsem nesmál se, když je tak sili.

Pak jiné mocnosti mě vyléčili

z pojmů o čestnosti, pravdě a práci,

(těžce se nabydou, lehce se ztrácí),

já šel a díval se na frašku naši,

jak se vším hraje se, jak se lid plaší.

Pan Klíma tvrdí dnes s rozšafným gestem,

že komunismus je zkaženým těstem,

žvanění, bezzubých prý maškaráda –

proč tedy kousá v něj reakční vláda,

proč kousá do všeho? – řekněm to přímo –

však máte dokladů dost, pane Klímo,

jenom být upřímný, jak muži sluší

a slyšet poctivě na obě uši –

leč jedním jazykem mluvit. A zase

jsou jisté rozdíly ve věcech, v čase:

zavírat okna, či skla v nich drtit?

Blázna dát v kazajku anebo škrtit?