K PRVNÍMU VÝROČÍ 28. ŘÍJNA.

To je ten den, kdy podzimu smířlivé, hedvábné stíny

kladou se nad nivy, nad tiché pláně vzdálené domoviny,

kdy bledého slunce jas poslední barev zaplání tlumí

a kouzlem svým opřádá obrysy hor a háje a chlumy

a září svou líbá a celuje celou tu zjasněnou zem

a laskavě hladí jizvy a rány, z nichž ve věků proudu

při krásných vítězstvích pravdy i osudu úderu zlém

krev nejlepší tolikrát stékala na rodnou hroudu,

tu starou nádhernou zem, jež z mrákoty hanby a hrobů

se pozvedla v říjnový den v radostném pousmání

a v slavný ten říjnový den, v požaté úrody dobu,

dnes výročí první slaví slavného z mrtvých vstání.

Tak povstala z hrobu, jak o tom vyprávěly

lidové báje a proroctví stará, šeptaná v zášeří chalup,

když čas se připozdíval a české se obzory tměly

a reakce z černých svých doupat vycházívala na lup.

Tak zlomila okovy, jak o tom snívali, zpívali

básníci, kteří ji nosili v srdci a věřili v zoru

onoho jitra, kdy vrátí se čest a oživne bývalý

husitské krve tep, ozve se starý zpěv vzdoru!

Tak vyplula z temnoty věků, která jí nezhltila,

a rozbila žalář, v němž dřímala její spoutaná síla,

a vyšla, v duši své nesouc budoucna horoucí sen,

v ten slavný náš říjnový den!

To je ten den, kdy ze všech končin světa k ní letí

myšlenky, vzpomínky všech nás, jejích vzdálených dětí,

jichž srdce se tolikrát pro ni zachvěla touhou a bázní

a tolikrát pod cizím nebem po ní zaštkala steskem

a čekala, z dálky kdy zvony již vzkříšení zazní

a růže zas rozkvetou na zprahlém úhoru českém.

Ta srdce, jež chřadla a strádala na dlouhé cizinou pouti,

dnes tajemnou mocí jsou vábena přes moře zpátky;

touží zas k rodné své zemi tiše se přivinouti

a zahřáti zkřehlé své ruce v náručí vzdálené matky.

To je ten den, kdy velikých mrtvých vybledlé stíny

říš smrti opouštějí a vrací se do naší domoviny,

ti všichni, kdož pro ni kdys zmírali na bojišti,

kdo s ní se radovali v slávě, trpěli v chudobě,

v době zajetí jejího doufali v její šťastnější příští

po ústrcích, křivdách a vraždách a potupné porobě.

Ti všichni dnes vrací se k Tobě, ty jejich otčino stará,

aby Tě spatřili v den tvojí největší slávy.

Jdou železní rytíři zlatého Přemysla Otakara,

Václavův prapor s orlicí vlá jim kol hlavy.

Jdou Táboři, muži a ženy, zaduní hradba vozová,

jde s hejtmany svých rot muž Páně, zeman z Trocnova,

i slovenská bratrstva Jiskrova, a s nimi se vrátil

Janošík, sličný ten zbojník, jenž za ránu ranami platil,

a z hrobů svých v oboře u Hvězdy na kleté stráni

vstali a k tobě jdou věrní a hrdinní Moravani,

i ti jdou, kdož pro tebe k popravě stoupali na lešení,

a nesčíslní tví rekové bezejmenní,

jde vážný Komenský, i Frič, tak bouřlivě mladý,

jak tenkrát, když pro Tebe bil se o pražské barikády,

a jdou i ti, kteří v Tvém posledním, rozhodném boji

za Tvoji volnost, za Tvoje štěstí dali krev svoji

na luzích Francie, v Alpách i v Sibiře pustinách zlých,

nejlepší ze synů Tvých!

Ty’s dědičkou odkazu jejich, jejž věky Ti uchránily

a z pokolení jej přenášely na pokolení,

ten rodinný poklad, ideál pravdy a lásky a síly,

až v ruce Tvé vložily jej v den Tvého osvobození.

Nes dále ten odkaz vstříc budoucím, svobodným dobám

a vše, zač krev synů Tvých tekla, žárlivě střez!

Navzdory bouřím a bleskům a osudu záludným zlobám

ten starý náš poctivý prapor v statečné ruce své nes!

Buď zdráva, Ty česká zemi! Ať zápasy nové a boje

a temné snad stíny Ti chystá čas příští a daleký,

Ty budeš vždy vítězná, Ty budeš žíti, vždy naše, vždy svoje

na věky, na věky!