K RÁNU

Vy staré, staré ruce mé,

jak zlý můj čas vás louží, čistí,

už bez krve a bez kořisti

svou vojnu vybojujeme,

vy staré, staré ruce mé,

sepjaté v klíně, jen když sníme,

a když něco pohladíme,

jako když nemilujeme,

vy staré, staré ruce mé,

tak plaché, že vás tma jen spíná,

když bezesná noc napomíná:

modleme se, snad usneme,

vy staré, staré ruce mé,

až smrt vám dlaně protne hřeby

a na kříži vás napne k nebi,

až potom snad se sepneme,

vy staré, staré ruce mé?

Až všemi pekly projdeme?

A v mrákotách tvé hřeby, Kriste,

to jedno jisté, zcela jisté,

už jenom v křeči sevřeme,

vy staré, staré ruce mé?