K RÁNU.

Noc. Hlava mdlá se z okna chýlí.

Je ticho v šerém prostoře.

Spí zvěř i člověk. Jenom bílý

sbor věčných hvězd bdí nahoře,

a já tu dole při svém díle.

I stromoví spí tvrdým snem

a hne-li se, pak ledabyle

ze spaní mluví ševelem.

Klid v šíř i dáli. Klid je všude.

Jen krev má bouří znavená,

mé oči noční prací rudé

jen kola vidí plamenná.

Hle, život... Oh, proč sudbu onu

mi nedopřáno zachytit,

být jedničkou z těch milionů

a v chvíli tuto pěkně snít?

A dravých tužeb nepoznati

a znát jen běžný lidský cíl,

svou krev v svých dětech lidstvu dáti,

cnost občana mít za podíl?

– – Hle, dlouhý proužek v mraků řase

se na východě červená...

Již slunce?... Nový den tu zase?

A žití nová břemena?

Ne, musím, musím. Vím to, cítím.

Ó Foibe, otče milený,

jenž za pár chvil nad vstalým žitím

rozliješ úsměv plamenný,

vím, i tvé tělo v hrozném hoři

že denně hyne nad světy,

když blesky sršíc světle hoří

a živí bědné planety!

Znám bolest tvoji nekonečnou,

ty dobrý, všecko živící,

jenž usmíváš se něhou věčnou

na věčné svojí hranici!

A ten tvůj jeden paprsk žhavý

i duší mou je, otče, vím,

zpět vezmeš jej, až tělo ztráví

se žárem jeho plamenným.

Dík za ten žár vše ztravující,

jdu k práci zas a bez hněvu –

dej, otče, ještě mojí líci

jas toho svého úsměvu!