K ŠESTÉMU ČERVENCI

Do věčna věků, velký Mistře náš,

se majestátně velký pozvedáš

z hranice, která Tobě kdysi vzplála

na březích Rýna... Přešel dlouhý čas

a věky přešly – ale neuhas’

žár hranice té. Plane, hoří, sálá

vždy mocněji, byť dávno popel z ní

do Rýna byli stokrát naházeli –

hlas pravdy Tvojí víc a více zní

a hřmí a volá v široký svět celý.

A výš a výš vždy v nové slávy zoři

Tvůj světlý zjev nad obzor širý roste

a do oblak svou jasnou hlavu noří

v té velebě tak úchvatné a prosté,

jak byla víra Tvá, za kterou rád

v smrt potupnou Jsi kráčel jedenkrát...

Dnes kolem hlavy Tvé už nevíří

dým, rozžehnutý drsnou rukou kata,

leč vznešená, hle, aureola zlatá

dnes plane s jasných skrání kacíři,

nad kterým Toho zjev se sklání světlý,

Jehožto jménem v plameny Tě vmetli...

Od břehů Rýna, hranice kde vzplála,

hle, zvedá se Tvůj stín, tak světlý, měkký,

a výš nad obzor tmavý záře sálá

se skrání Tvých, pro všecky příští věky

zář nesmrtelná jasem plápolá.

Noc hluchá byla kdysi dokola,

a Tebou zaplála v ní záře denní,

jak červánkem noc pustá v den se mění.

Tak slunce ohněm hoří, aby ze tmy

se zrodil den – tak zář když vzejít měla

nad pozdních věků člověčenstva dětmi,

tak zašlo v plamenech, co z Tvého těla

smrtelným bylo. – Však co neumírá,

Tvůj duch, Tvá pravda, čistá Tvoje víra,

ta z hrstky popela se výše vznesla,

by dál vždy žila v pokolení novém,

a aby Tvým posilněn svatým slovem,

přes věků zloby, přes křižácká hesla,

jež proti nám kdy ozvala se vřavou,

Tvůj lid moh’ státi se vztyčenou hlavou

a ve vítězství věřit ve svém boji

za práva svá – a za tu pravdu Tvoji!