K severu.

Ve záchvatu touhy žhavé

pospíchal jsem v slunný jih,

kde jsou rty tak sladce smavé,

oko, vlas jak eben tmavé

a na ňadrech padlý sníh;

kde i s nebes modré sluje

sálá vášeň divoká

a moře si oddychuje

v líném spánku z hluboka.

Kde oranže v tmavém listí

hoří zlatem šarlatu,

horký vítr jemně svistí

v rudém květu granátu;

kde laguna přiodívá

plísní staré paláce,

gondola se vlnou kývá,

lazaron se v slunci zhřívá

na vymřelé piazze.

Kde kol sochy bledolící

břečtan závoj opřádá,

kde se pýří růže snící

a v citronech při měsíci

šumí snivá kaskáda;

kde u věčném bacchanálu

plynou chvíle života

a duch v rudém vína palu

bludičkou se mihotá.

Nuže s bohem! Krok můj vrátký

zpět se plíží bez směru,

jako čáp, když musí zpátky

na visuté hnízdo chatky

mlhavého severu;

kde se teskně k zemi sklání

olověná nebesa,

měsíc kreslí v siné pláni

zimavý stín pralesa.

Kde vlna v břeh pomněnkový

bije snivým šplíchotem,

kde se chví list osykový,

pisklata se v olšin křoví

ozývají tikotem;

kde nad loučí podřimuje

v chýžích nouze, klopota,

jíž kukačka odměřuje

trapné chvíle života.

Ohled’ jsem se naposledy

v jižní luhy plné krás,

svatojanských mušek bledý

roj se plížil mými sledy,

odíval je v duhojas;

pak se vznesl z vlhké trávy

drahou lesklou, vířivou,

rozpínal mi kolem hlavy

gloriolu jiskřivou.