K slavnému vjezdu!

Jak purpur tvář! Však bledé čelo –

zrak sklopen můj, však duše má se chví. –

A pěst se svírá! – V malomocenství! –

Již stkví se hanby znak i v moje vpálen čelo!

Pán přijel! Strach mu vyryl v čelo

sic vrásku k vrásce, – otroků svých dav

však dobře zná! – i bič, jímž tolik hlav

již sprál! – A v prachu každé čelo!

Zrak v dlani, hořce k sobě synky vinu:

vím, v rodu našem roby vždycky budem’!

Ó, vlasti, hanbu uzřev Tvou i vinu,

dnes na poprv Tvým zoufám nad osudem!

Co hořčej, hlouběj srdce proklá synu?

Nad matkou svou když hořet musí studem!