K sobě přimknuti...

K sobě přimknuti jsme dívali se,

před námi jak kouř se třás a chvěl

a do duší svých jsme dívali se...

do nich ševel stromů, mechu pel,

do nich lesa Klid a Ticho mlází

nádherný blaha květ jak hází

a rašení roztoužených snů.

K sobě přimknuti jsme dívali se

a nezřeli, že pomřel slunce jas,

nad lesem že temné chmury táhnou,

jak v černé sítě rozpialy se v ráz,

až padal déšť. – Ten oheň uhasil...

Já svým jsem zahalil Tě šatem,

těsněji na svá přivinul prsa...

Jiný oheň rostl v nebe výši.

Nad námi svítila jeho zář,

na rtech Tvých plály mé rety –

nad námi hrozila mraků tvář,

nám srdce jásalo štěstím –

nad námi chvěly se stromy,

nám v duši dýchala poupata růží.

K sobě přimknuti jsme dívali se

a zřeli jen blažení sebe,

a teplo svých těl jsme cítili

a bití svých srdcí jsme cítili

a žár očí svých jsme cítili

a zpěv duší svých jsme cítili,

své štěstí, sladké svoje štěstí...

Nad západem slunce zastkvělo se.

S jehličí zvolna stékaly krůpěje

do mechu. – Příroda zmládla...

Máv’ křídelkem ptáček, pip’, zapěje.

Lesem svěží dýchala vůně,

jíž čistá zkvétala poupata růží

v zahradách našich – – –