K sté ročnici narozenin Fr. Palackého.

Jak Radhošť starý zakotven v hlubinách

ční pevný v mračna, vichřicím vzdoruje,

svou obří skrání blesky chytá,

jásaje po bouři ve tvář slunci,

svých valných hvozdů velebným šuměním,

svých zřídel spádem, prozpěvem ptáků všech,

svým svatým šerem plným stínů,

Tajemství života v nichž se chvěje:

Tak, Otče velký, v stý den Tvých zrozenin,

jež v těžkých bouřích přeletem časů zlých

nás v trudu stihly nebývalém,

nezdolán vítězně stojí národ.

Tvůj národ, Otče, který Jsi vychoval,

jak Mojžíš pouští vedl jej řadou let,

sta divů tvoře z pilné ruky

pochodní tisíce rozžhav duším!

Ó věděl’s dobře, čeho mu potřebí,

na srázné stezce hrdě se udržet

a nesjet v propast, jejíž jícen

na stranách dokola jen se cenil.

Znát sebe nejdřív, vlastní znát minulost,

znát cenu bojů pradědů velikých,

znát hřivnu, která zakopána

pro vnuka, aby ji vyzved’, čeká.

Tak velký mudrc v zasutý zlatodol

Jsi vstoupil věků, rozhrnul oponu,

jež halila nám skutky otců,

na kterých učit se možno synům.

Tak, nevím, větší mudrc či apoštol,

Jsi shrnul věky prorockým duchem Svým,

v němž objali se s Husem Amos

ve slzách nad biblí šestidílnou!

Tak líče velké kalicha zápasy

nám kalich podal’s útěchy, rozvahy

a hořký nápoj, nápoj silných

sklonil Jsi k retům již zmírajících!

Tak velký velké Své dílo dovršil’s,

je stavěl z žuly pyramid pevnější;

však nechť se základ v hloubi tají,

vrcholem šlehá zář doby nové.

Tvé doby, naší! Kdybys moh’ pohledět

s té výše hvězdné v zápasy dolů k nám,

jak setba Tvoje roste, bují,

v zmítaném bouřemi hnízdě orlím;

tu věštce tvář Svou sklonil bys k Mladoni

i k Pavlu, přísnost velebných tahů Tvých

by tála v úsměv: „Hleďte, darmo

netloukla o nebe naše křídla!“

A ten, jenž sladkým písně své hlaholem

Ti kynul, Otče, vítězně před lety,

bys osvěcoval tajné chodby

zapadlých kobek těch, našich dějin,

by lépe sáhnul v harfu svou zvučící,

než já to mohu, epigon, po letech!

Však co zde tužby? Umíraje

zvolal Jsi: Pomozte vítěziti!

A toto slovo, s mroucích již retů Tvých

jsme chytli všichni v posvátné dědictví,

ať perem, štětcem nebo dlátem:

Vítězit! Vítězit! – nebo zhynout!

To vůle silou zaplá vždy v zdeptaných,

že po všech bouřích, vichřicích, zápasech,

jak Radhošť pevný v skalné půdě

Tobě vstříc nezdolán jásá národ!