K stým narozeninám Fr. Lad. Čelakovského.

Jak poutí peklem s Virgilem Dante když

se octli v kruhu básníků zašlých dob

při mocném ohni, z tlumu stínů

na pozdrav veliký hlas jim zazněl:

„Buď pocta vzdána vladaři pěvců všech,

zda zříte, k nám se vrací již jeho stín?“

A vstříc mu spěli Homer s mečem,

s Ovidem Lukanus, za ním Horac:

Tak v říši slávy v líbezném údolu,

všech slastí sídle, k besedě Nesmrtných

zřel Kollár v snech svých pěvce chvátat

k Parnassu s „Ohlasem písní ruských“.

Ó sladce nástroj v ruce mu hlaholil,

že všichni svorně spěli mu v ústrety

a vábným čárem zvuků spitý

celý sbor zavolal: „Čelakovský!“

Přes dálku roků, přes jiné poměry

ten půvab dosud v ucho zní stejně všem,

jak druhdy pěvci „Slávy dcery“

ve věštné zvoníval jeho dumy!

Čas pádný krokem železné chůze své

tak útlý zdeptal nejeden ve prach květ,

však silnou lípu nesklál vichr,

k obloze která ční na vzdor věkům.

Peň její silný mocnými kořeny

se snoubí půdě mateřské, s kterou srost’,

a statný v klenbu rozkládá se

ohromných haluzí, těžkých květem.

Na jedné sněti slavíků ruských sbor

si zpívá s klidem pradávných lýrníkův,

co druhou větví dav se tísní

domácích skřivanů trilkujících.

Jen slouchej chvíli! Dobře v nich rozeznáš

i flétnu drozda milostně unylou,

i kosa notu posměvačnou

ve špačků žvatlavých hlučné směsi.

To píseň naše, úsměvná lahodou,

již zpívá rolník za pluhem kráčeje,

jíž vzdychne dívka na souvrati,

plející modravá kvítka lenu.

A růží vůně do květů lípových

se míchá snivá, u paty olbříma

však pestré kvítí roste včelám

se šťávou moudrosti sladkou dědům.

Kmen v slunci pyšně rozkládá haluze

kol živým plotem vroubený, v kterém trn

se mnohý tlačí na obranu

k odvetě přichystán škůdné zvěři.

A nejen poutník zbloudilý náhodou

v říš krásy sváben před ním se zastaví,

dnes celý národ s hlasem díků

na pozdrav volá mu: „Čelakovský!“