K TANCI

Při hudby zvuku, v prachu, kouře mraku

jdou páry vířící jak vlna za vlnou.

Smích děvčat veselý a setkání se zraků,

a slova zmatená krev bouří smyslnou.

V důvěrném doteku jsou těla přitisknuta,

v divokém tempu šílený jde chvat.

A nade vším lamp záře hoří žlutá.

A já neumím tancovat!

Jakoby najednou v postavy udýchané

smyslné žádosti a rozkoše žár dých’. –

A venku nádhera srpnové noci plane,

a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých,

a lípy šelestí... A hudby resonance

sem ke mně až je slyšet zaznívat

ze sálu světlého, a rythmický šum tance.

A já neumím tancovat!

A pozdě k ránu, až se nad vesnicí

stříbrné jitro začne probouzet,

hoch půjde mladý se svou tanečnicí

a šeptat bude jí i líbat její ret.

Na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne

– až mlha vstane z polí, ze zahrad –

v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne.

A já neumím milovat!