K TRŮNU.

DVA jezdci, plát jak bylo vidět lunu

zčernalým hvozdem, potkali se v zbroji.

Kam cestou?“ dí, jak proti sobě stojí,

A z obou úst to vzdorně zazní: „K trůnu!“

A mečů třesk je slovům odpovědí; –

v tom luna bleskla hloub do temnot lesa:

„Ó, bratře!“ – jeden vzkřik’ a raněn klesá; –

a druhý ztrnule mu ve tvář hledí.

„Lžeš!“ – usmál se a oře bodnul k jetí;

však ještě jednou pohled’ v němé líce.

„Máš pravdu“, děl, – „tím překážel bys více.“

A v bok mu vrazil meč až k rukojeti!