K Umce.

Já Cžech pevně v tebe doufal,

Umko, že to dovedu,

O čemž mnohý bludně zoufal

V časých s zadu y s předu

Až do této přítomnosti,

Kde jsy na mne dar milosti

Přívětivě vylila,

Bych spořádal své zpívání

Bez těžkého namáhání.

Tys mi všude svítila.

Proběhl jsem tu strašlivou

Cestu v krajích veršovských,

Ty jsy mysl mou tesklivou

Pro znik kusů mistrovských

Dobrotivě ukojila.

Svou moc s vtipem jsy spojila

K velké rozmanitosti

Díla v verších všelikého,

Jak z jazyka jde Cžeského,

Tys obživla mocnosti!

Y já tomu se nenadál,

Co z jazyka můžem mít.

S tebou kráčel jsem dál a dál,

Sycbych nebyl mohl jít

Ve tmách všech veršovských skrejší.

Hory přešel jsem příkrejší

A neustál v dolinách.

S tebou sýlu mám y světlo;

Kam jsy zhledla, všecko květlo

V spanilejších rovinách.

Ale promiň mé poklesky,

Kde jsem nohu vyšinul.

Chtěl jsem veršem jíti hesky,

By v něm jazyk nehynul.

Nezhrdneš nim, jsem bezpečný;

Můj um za to ti jest vděčný,

Jejž mám také od tebe.

Ho své mocy nepřičítám;

Svémyslnost já zamítám,

Podrobuji ti sebe!

Víš, jak smejšlím, vše srdečně,

Co vlastenská harfa zní.

Tim čistější hlas ti vděčně

Bude vycházeti z ní.

O mých bratřích též to doufám;

Cžeši, jako já necoufám,

Budou tebe věrně ctít

Vděční, žes je milovala,

Darem, jejž jsy mně podala.

Vždy tvou chválu budou chtít.

Pomáhalas na Moravě

Pilnějšímu Cžechovi

V tom, co doma nebyl v stavě.

Snad staršímu bratrovi

Příklad v mladším ukazuješ?

Jistě oba je miluješ,

By ti slavně zpívali.

Budouť oba toho pilní,

Kterak jsou rozdílně sylní,

Jak od dávna bývali,

Zmizýť v nich nedbánlivost

Na své dokonalosti.

Ty roznítíš v nich bedlivost

O jazyka přednosti,

Jež jim přirozenost dává

A tvá milost zachovává.

Okrášlejí nim sebe,

A v bratrském milování

Spořádají své zpívání,

By chválili nim tebe.

Všem odpouštíš neuznalost

V dlouhém zapomenutí.

Měliť rány své zsynalost,

Jenž dusyla vnuknutí

Srdce k tobě vzbuzeného.

Ta prznila sýlu jeho

A zplodila slepotu,

V kteréž rostlo protivenství.

Sneslť rozum příkořenství

A s násylou mrákotu.

Teprv duše zas okřála

V pořádnější svobodě,

Když se prve tůze bála

V obecnější nehodě.

Že tvé světlo jasnějc svítí,

Cžech s Moravcem se zas cýtí

K kroku vznešenějšímu,

Oba v světle tvém vidějí,

Jak se pevně zjednotějí

K skutku výbornějšímu.

Dalas příklad vznešenosti

U Teutonů sousedů;

Ukázalas nám přednosti

Nezděděné od dědů

Vlastenského pokolení.

Předčili jsou nás v umění,

A tvou mocý budějí,

Bychom také k skutkům vstali

A důkazy umu dali,

Po němž Cžeši dychtějí.

Pozorujíť, jak těžkosti

Jsem v jazyku přemáhal.

Tu ho znají v spanilosti

A jak jsem v něm dosáhal,

Co se tajné všem být zdálo. –

Tvou pomocý se to dálo,

Že se starý zjevil duch.

Ty ho, Umko, osvěcuješ,

Ty ho sylně podporuješ,

Aby od něj byl ctěn Bůh.

Na tvé velké poručení

Zpěvem k Pánu letěl jsem.*)

Rozhlašoval naučení,

Jež dostala od něj zem,

Má píseň mu posvěcená,

Pravdou s nebe osvícená

Má od tebe pohnutí;

Neb ty ducha pozdvihuješ,

Cžisté srdce zapaluješ

K Bohu v verších svou chutí.

V tom sy moudrost tvá libuje,

O Královno umění!

Cžech s Moravcem přislibuje,

Splnit to tvé mínění.

Oslavějí Tvorce tvého,

A Původce ducha svého.

Ty je umem zdůstojníš.

Tak své milé korunuješ!

Věštcům radost připravuješ(

Ty jim slávu rozhojníš.