K ÚPRKOVÝM LUNETÁM NA ŠKOLE VESNINĚ.

V ulici moderní, tak rozsvětlené v šíř,

tažené řadou činžáků nadutých,

ve vkusu končícího století –

na štítu domu, jenž přec má svou řeč,

Slovačky Tvoje, mistře, zpívají

svou selskou píseň práci, radosti a Tvůrci.

V dunění města, v prachu jeho cest,

ve vzduchu dýmem prolezlém pustě,

v útlaku života, jenž jde povrchem jen,

slyším, jak barev Tvých píseň třepotná

na zlaté půdě svého domova

si zdravě chválí staré ctnosti žen:

– Ó, děti srdcem, myslí, oddanou duší,

ó, ženy modlící se, které bezmezně

osud svůj kladete v ruce boží

a měkce tak vložený jej tam vidíte,

jak Jezulátko spí v rukou Madonny –

vy, které slyšíte slovo boží,

s modlitbou vstáváte, usínáte s Bohem:

ó, Slovačky mé, modlete se za nás,

za naši zemi, za její čistotu

a za jejích žen silné pokolení!

– A vy, jež jste upiaty ku tvrdé práci,

od rána do noci sehnuty těžce,

vyhnány z ráje, a přece v ráji země – matky,

ó, stařenky, po jejichž vysedlých bocích

usedá Starost o dům a syny,

ó, královny mozolů, přádla a hrud –

dumavý nápěv svých kolovratů

oblakům vtiskněte, větru a slunci,

jež nad vámi přechází den co den:

ať ke všem zápražím českých domovů

po jeho paprscích splývá a volá

do srdcí žen ta vaše píseň

píle a práce!

– A v radosti své se ukažte také,

v tom bujném veselí slovácké krve,

v čistém a prudkém, jak z přírody roste,

bez hrází pokrytství, bez želez módy,

bez falše, která se po jiných strojí,

v domácí haleně, v domácí řeči –

ať od věků do věků jde rozmar váš,

ať tančí a zpívá a výská a volá,

jak po práci hřeje jiskrná radost!

Ó, královny mozolů, přádla a hrud,

svatá je práce starostlivých žen!

Zpívejte, domy své prozařte bílým štěstím,

čistá je radost pracovitých žen!

A ze hrud starostí, nad prach dnů všedních,

skřivánku, duše ženská, třepotavá,

k nebi se vynes výš a výš k Světlu! –

Tak zpívá, mistře, v ulici moderní,

tažené řadou činžáků nadutých

ve vkusu končícího století –

ve štítu domu, jenž přec má svou řeč,

Tvých barev symfonie slovácká.