K. V. RAIS.

Ej, ta naše chatka šedá,

jak v ní bylo blaze, mile!

Darmo mysl slova bledá

pro ty podvečerní chvíle,

kdy si sedly přástevnice

v družné kolo v loučí svitu,

kolovrátky v tichém kmitu

zabzučely prostou písní!

Dědeček čet ve kronice

o všech dobách štěstí, tísní,

jak náš národ žil a zpíval –

oj, tu často slzný příval

očka zrosil drobné druži!

Babička zas do pohádek

spředla mechy našich došků,

jak chodili diví muži

a jak skřítek v ten náš sádek

na prabábu, na nebožku,

přišel jednou z nenadání.

Ale tu jsme nějraději

slýchávali ze všech zvěstí,

když počala o tom reji,

který na široké pláni

kocour s Káčou prováděli:

jak jí hrozil krutou pěstí,

jak ji stále v kole honil,

jak jim ptáček v sníky zvonil

a na její nožce bosé

jako krev cos zardělo se.

Běhali tam rok již celý,

až tu rytíř na vraníku,

s hvězdou zlatou v čele bílém

prsa proklál závistníku,

zajásal pak nad svým dílem

a pak do bran hradu svého

za jásotu lidu všeho

uved’ Kačku – bosulenku!

Och, což bylo ve přístěnku

při tom tiše, tiše, tiše,

zvěsť tu měli jsme tak rádi,

tak jsme jenom poslouchali

ještě dědečkovu zkazku

o Koldovi, zrádci říše,

o Jiříku, chrabrém králi,

který získal naši lásku,

když jej zajal v jeho pýše.

Ó ty šťastné dětství, mládí,

plné různých zkazek, sníků,

dávno, dávno, dávno tomu,

co ty drahé hlavy spějí,

v stínu bezů, čilimníků,

nevrátí se doba sladká,

opuštěna stojí chatka,

nevrátím se v náruč její

do rodného svého domu!