K. V. Raisovi

Snů a plánů plné mladé hlavy,

horlili jsme – ó, čas pádí, běda! –

Já jsem zhořk a z tebe zamlkavý

milý děda.

Dvě ti drahé hlavy leží v dáli

v jednom hrobě a dvě tady v blízku;

jsou to rány, jež, vím, stále pálí,

stopy v písku

těch, kdo s námi šli a znikli jednou,

nevíme, kam, nevíme, zda rádi,

za nimiž však v dál zřít nedohlednou

vždy to svádí.

Nu, tys brachu, vždycky trochu stýskal,

i když slunný svit ti tváře zlatil,

nuž, hleď nyní na to jen, co’s získal,

ne co ztratil.

Hleď, co přátel tiskne dlaň ti vřele

a co srdcí k tobě vždy se vrací,

že’s byl svůj, byl náš, byl jejich cele

v snu i práci.

Hleď, jak práce tvá tu velká stojí,

srdečnými slovy mluví k lidu,

hřeje ho a těší, sílí v boji,

lehčí bídu.

A hle, národ, na chřtán šlápl zvěru,

volný počal věcí svých se chápat!

Svobody zář líbá skráň ti... Věru,

krásný západ!