K VEČERU PANÍ HANY KVAPILOVÉ

Když malé děcko spala v kolébce,

ó, byl to jistě vlídný, sladký sen!

Jak vánek v listí z hloubi zašepce,

cos zašumělo jizbou, lehko jen,

a před ní podivný zjev ženy stanul,

z ní s hloubkou nesmírnou klid nebes vanul.

„Já, k tobě která mluvím v jizbě tiché,

tvůj plašíc sen, jsem, dítě, lidská Psýché.

Všech, všeho duše ukláním se k tobě.

Ó, duší oka jen se dlouho dívej

v mé oko, v kterém Vesny celé zdobě

se směje velký Pan a touhou dýchá,

vše zavři v sebe, vším tím žij a zpívej,

jsem radost, děcka štěstí, žal i pýcha,

teď vítězící, teď vším uražena,

a nejvíc trpící a ponížena,

jsem počasí jak věčně proměnlivá

a ve všem měnící se vždycky živá.

Jsem hvězdný promyk a jsem jasná zoře,

jsem šumící les a jsem oddech moře,

procházím azur jako vodní síně,

dnes královna a zítra otrokyně,

jsem nestárnoucí nebo v každém žiji,

jsem nesmrtelná, neb jsem Poesií.

Ó dítě, dívej na mne se a dlouho,

až v žití uslyšíš: „Ó lásko, touho!“

a záchvěvy vše nevýslovné, svaté,

chyť paprsk můj, chyť aspoň roucho zlaté,

jež na paty mi splývá, v žhavé výhni

své duše zpracuj to a k světlu tíhni,

a vždy se prachu banálnosti vyhni.

Chyť křídlo mé, přitul se ke mně těsně,

a poletíme hvězdám vstříc a vesně,

kde věčné mládí nad vesmírem stojí

a kouzlem sympatie všecko pojí.

Mou duši vpij a budeš sestrou mojí.

Ó, jen se dívej, já jsem neobsáhlá,

já celý kosmos v objetí jsem vtáhla,

jsem démonem i cherubem i ženou,

jsem, která žiji nedotčenou

ve změně všeho, neb jsem tvůrčí síla.“

A sklonila se, dítě políbila

a znikla v šeru jizby jak stín světlý.

A od té chvíle v duši děcka kvetly

vše lilie, vše jejich bílé sestry.

Tak měla život bohatý a pestrý,

tak mezi námi, a přec jinde stála,

když sfinze umění se zaprodala,

vždy vzpomněla si na zjev dětství svého

a pila pravdu, úkoj, sílu z všeho.

Všem růžím slovy ulámala ostny

a jeden pouze vzala lístek sprostný,

však ryzostí a pravdou duše skvostný –

tím umělkyní se a ženou stala.

Tak pracovala, trpěla vždy plně,

neb obraz Psýchy na každičké vlně

snů jejích hrál – tak mezi námi žije

i mrtvá dnes – neb sama Poesie

se v masce Psýchy sklonila jí k skráni.

Toť umění jest velké požehnání.