K VEČERU.

Marie, které neznáte, šla vonným sadem,

a cest bílých pouze lehounce se dotýkala

a tak si vzdorně zpívala: Zem’ dýše chladem,

je slunce její nemocné a nad západem,

do údolí se střásá noc, by lože stlala.

Jak věčná lampa v těle mém má láska svítí

a mými zornicemi v tmu jak požár plane,

ač moje rozpálené rty jsou jako kvítí,

jež nikdo neutrhne, nebude je míti

jen noční vítr mrazivý, jenž z rokle vane.

Já v pospas muži tělo své na loži nedám,

neb všichni země živlové mne opojují:

ve vodách tichých, ledových svou rozkoš hledám,

na plecích větrů divokých se k nebi zvedám

a ohněm světů hořících se pohybuji.

Jen vzdušným, lehkým dotekům se v touze vzdávám,

v měsíčné, bílé paprsky jak v náruč klesám;

a pouze křehké traviny, když s nimi spávám,

dávají v krev mou vejíti svým hořkým šťavám.

A v čistém chóru života já stále plesám.