K vůli svatému.

Za dědinou domčok malý,

nebílený, lysý,

z podbradky mu vous svatého

Petra dolů visí.

Jaj, ta divná brada sivá

chvěje se a na mne kývá –

Svatý Petko, zlý jsi!

Věru, že mi porobeno,

ba, již jsem tam z pola,

vidím, jak mi pěkně kývá

hlavěnka tvá holá,

a od čela svaté záře

robí se mi k bědné zmaře

před očima kola.

Marně širák dolů tisknu,

okrajek i dýnko,

musím do vnitř, třeba židák

přituhlé měl vínko;

k vůli tobě Petře s vejší,

jdu, že jsi ty nejmilejší

„panbožkovo synko“.

Žádáš sice trochu mnoho,

mámť já v krčmě vruby! –

však ten burčák zde, toť zlato

třírazové prúby

a věř, bohujem se trpce,

v zástavě mám tady krpce

a rukávy z guby.

Pročže chceš mne tady míti,

tlačíš mne v ty strany,

nevíš, že je arendářík

„kujon prefikaný“?

Však co chceš, to budem robiť,

nechci já se porozlobiť

s takovými pány.

Ale Petře, s mojí stárkou

pěkně poprav si to:

nejsem bojko, ale tebe

bylo by mi líto!

Nespravíšli, – u všech šlaků! –

zle nám nadá do sprosťáků –

zcuchá vousy tyto!

Řekne: Bohdejž do vás obou

sedalo sto hromů! –

Sprav to tedy a já tobě

urobím, co mohu:

dám ti něco na ofěru,

jen mi k ránu nezpleť věru

s pravou levou nohu...

Posvátno je v jizbě tvojí:

„Honem víno, tetko!

sem poháry, nuž ať žiješ,

ty můj svatý Petko! –

Už mi srdce v kráse tone,

hleď, já tobě můj patrone

k vůli zrobím všetko!“