K VÝCHODU.

Krev jitru barví mramorové skráně,

krev šlehá v čelo nebes, žhoucí krev

se valí řekami, vře v jiskrách rosy

a krouží v oblacích, – toť děsná korouhev,

jež z blesků tkána vlaje k trůnu páně

a jižto zkrvácený Lazar bosý

půl věčnosti, jda stopou krve, nosí,

až hrotem v skalní hruď ji zatknul na Balkáně.

Tak východ plane dnes; půl nebes a půl světa

se pálí v oběť bohu spásy!

Hle požár velebný! Vždy výše metá

své růže, rubíny, své divy a své krásy,

až v proudech ohnivých a v nesmírnosti jasu

těch krve krůpějí zřím svatozář,

jež pode hložím ze Kristových vlasů

se řinou v božsky jasnou tvář.

Ó zoře krvavá! Zda země ve tvém nachu

se zrcadlí, a krev, jenž k nebi volá z prachu,

zdaž vyvolala tě? Či obrážíš svým leskem

tvář boha zanícenou hněvu bleskem

i žehem úžasným, když hlasem zoufání

a kletbami bůh vzbuzen z dumy hvězdné

svých zraků světlo k zemi uklání

a v lidských muk tam patří spousty bezdné,

i zří, že člověk syn, jenž z lásky obětován,

tam jemu tisíckrát jest ukřižován

a zmírá mučen peklem po věky?!

Jak výheň hanby pláš, ó nedozírné nebe,

před božským pohledem, jenž blesky metá v tebe!

Když k tobě lkáno: Ty nás zastíniž,

jsi štítem žhavým; vzýváno-li tebe:

Nič dravce vraha, jenžto krev nám střebe,

ty klidně záříš; děs-li v tebe hřímá:

Ó hřímej, spas! – tvých polnic vřava dřímá.

Jak svědek němý, slepý, úklad pekla chráně,

jdeš na soud boží! Ó již naplň vůli páně!

Ó dej již nad krvavých mraků clonou

a z krve potopy, v níž zem i hvězdy tonou,

dej, dej z ní skvoucně, jásavě, ó zoře,

se slunci vznést na žárném východě,

jak plane, zlatíc nebe, zem i moře,

již ve posvátné ranní přírodě!

Tak dej mu vzplanout nad slovanskou rají,

v níž zmírá, trpí Kristus ode věků,

dej vzejít slunci nad hlavami reků,

již jdouce ve smrť, spásu, volnost bájí!

Ó krásné slunečko, ty vykoupené krví,

kdy zlíbá východ již tvůj úsměv prvý?