K zahájení Výstavy v Pardubicích.

V smavém rámci svěžích niv a polí,

jimiž valí Labe vln svých proud,

sedlák líchou za svými jda voly

vlhký v stínu olšin stíhá kout,

odkud namodralý kouř se nese,

rodné chaty kde mu kyne krov,

klasů vlněním hrá, mizí v lese – – –

Nejkrasší to píseň beze slov,

rodné chaty kouř! – V něm symbol tichý

jeho práce, klidu, síly, pýchy.

V mlžném věnci dálném na obzoru

posupně rys visí Kunětic,

v duchu vidí, patře na tu horu,

kol níž kavek víří na tisíc,

jak tu celá Minulost zří k němu,

dálné luhy, pluhem zrytý lán

z dob, kdy ve malebném hor svých lemu

Čech byl aspoň svojí hroudy pán,

kdy se nemusel rvát o píď každou

potem, krví ani práv svých vraždou.

Slunce spěje výš a skřivan zpívá,

Labe šumí v olšin a vrb vzdech,

mír a požehnání s výše splývá,

zlatem pláň se jiskří ve klasech.

Milý kraj teď dýše spokojeně

po urputném věků zápolu,

k slunci tulí se jak on k své ženě

tuhou dlaní plnou mozolů,

z kterých vzchází mu žeň jeho práce.

Zpívej, skřivane! – – Snít může sladce.

O čem sní as? – O těch divů čaru,

které stvořil prací lidský duch,

o sil svých vzmachu, o své krve varu,

které spoutal v přezvědů svých kruh,

o tom kouzlu, kterým urval hmotě

přírody i srdcí tajný klíč,

by moh’ jásat v balvanu i notě,

sepnout vzdor a rozpoutat svůj chtíč,

sní o práce svaté blahozvěsti,

kterou skutkem pohádka jest štěstí.

O čem sní as? – Vzrostlý v chaty stínu

odkázat co může dětem svým?

Nesmí chabě ruce složit v klínu,

k vrcholům kdo spěje nejvyšším!

Zloba zuří, beznaděj se cení,

pěna záště stříká vysoce,

nad ní výše v duchů zápolení

zralé kyne snahy ovoce;

kosy vzmach, smyk válce a hrot rádla,

za vším v líchu jedna naděj padla.

O čem sní as? – Zří ta léta parná,

tuhé zimy, zápas ze všech sil,

cítí, není, nemohla být marná

práce – svatý, jediný můj cíl!

Stane – zvolna utírá pot s čela,

novým dumám klesá v objetí,

tužba vzplá v něm významná a bdělá,

ovoce své práce – viděti!

Ukázat je, pochlubit se druhům,

co zde vděčí lánům svým a luhům.

Co zde vděčí síle svého ducha,

peruti co svého nadšení,

kladivu co, v železo jež buchá,

peru v bláně, dlátu v kameni,

důmyslu co jeho ve bludišti

ideou mu novou blesklo v sen,

snahy minula i tuchy příští,

zápas s hmotou duchem prozářen,

to vše jako v báji roste před ním,

netlumeno ruchem žití všedním.

Takto snil. Sen jeho dnes je skutkem.

Nuže, vizte, co snes’ všecko sem,

myšlenkou a snem a citů útkem,

prací tichou, dlaně mozolem!

Vše jest naše domácí a ryzí,

jak to český, labský podal pruh,

ve všem srdce tluk, chvat naší mízy,

ve všem česká myšlenka a duch,

kterak vypěstil je Východ český!

Spějte sem a vizte naše stezky!

V smavém rámci svěžích niv a polí,

jimiž Labe valí vln svých proud,

stojí, kde stál Čech, a ve hlaholy

písně jeho slyšíte to dout?

Zní to jako s nebes požehnání

šumem klasů, stenem borovic,

zlatem slunce, jež se stejně sklání

v kmeta svrasklou, v děcka smavou líc:

Co tu zříte, naše práce jesti:

My jsme dali pot a Bůh dej štěstí!