K ZALOŽENÍ NÁRODNÍHO DIVADLA dne 16. května 1868.

Roztály ledné země okovy,

už vzešlo símě v kyprou skryté hrudu,

už jarní zeleň rodnou zdobí půdu:

zas ve květech se símě obnoví!

Teď vzbuďme jarní sílu srdcí, ramen!

Na hlavy klaďme jarních květů lem!

Zpěv jarní zněj! – Už vložme v rodnou zem

též símě nové – základní ten kámen!

Však sluší nám ty jarní písně mladé;

Vždyť tajou pouta, jež nám brala dech,

a jarní silou paží synů všech

náš národ základní svůj kámen klade.

Řip, Hostýn, Žižkov základ ten nám daly;

v břeh Vltavin své minulosti skvost

až složíme, nám vzejde budoucnost:

vždyť základy vší bouři odolaly.

Až k skončenému sejdeme se dílu,

zda stavba větší bude krov už nést?

Nuž cvičme prací v díle menším pěst

a k dílům velkým svorně tužme sílu!

Až dokončeny budou dnešní činy

a sborem souzvučným mus zazní hlas,

zpěv musy tragické ať učí nás,

že národ nehyne, leč z vlastní viny.

A pročež símě v ňadra svá dnes sejme

a jedním hlasem vyřkněme dnes slib,

ať hlas náš slyší Žižkov, Hostýn, Řip,

ať símě činů velkých v nás se vzejme!

Na srdce ruku klada každý svědč:

„Čin započatý ničímž nebuď zmámen –

i byť by levá ruka zdvihla kámen

a pravá na obranu vedla meč!“