KABARET.

Když spát jde Beethoven, lehounká Muza vstává,

gázové sukničky rozkošně podkasává,

pohlíží v zrcadlo na dílo umělecké

určené v životě jen pro radosti světské,

hladí si kadeře, ňadra i šíji bílou,

do výšky pozvedá svou nožku rozpustilou

a jak by opila se u pramenů Lethe,

zašeptá opojně: Ó, kabarete!

Když spát jde bařtipán k boku své polovice,

páskou si stahuje vousy na tučné líce,

bulící oči své upírá v neurčito

a zdá se strašlivě, že je mu čehos líto,

obrací tělo své, jak tlouštka dovoluje,

až v náhlém záchvatu mlsně si pomlaskuje

a jak by koupat se chtěl ve pramenech Lethe,

zabručí nevrle: Ó, kabarete!

Když spát jde corsa lev a krásu svojí skládá,

zuby i vlásenku, lýtka i vaty záda,

hvízdne si gourmansky a luskne prsty svými,

jakoby loučil se s dojmy dnes zažitými,

lehne si v chaise-longue své, upírá oči v dáli,

kde ještě před chvílí dvě jiné žhavě plály

a jak by loučil se s kýms u pramenů Lethe,

vydechne nervosně: Ó, kabarete...

Když spát jdou výboři, tu v duchu počítají,

mnoho-li dostali, mnoho-li dostat mají,

přemýšlí, jak by se to mělo zaříditi

míň ještě umění než dosud tady míti

a ke všem opicím, plazům a jiné sběři

voly a osly vzít, kteří se nehašteří...

A když se napojí z lahve – ne vody z Lethe

mumlají do zubů: Ó, kabarete!

Když spát jdou umělci od Muzy podkasané,

v duchu se modlejí: zbav nás té dřiny, pane

každý den procům hrát, by dobře trávit mohli...

My jsme si výstavou naprosto nepomohli.

Lehnou si na lože a v duchu počítají,

mnoho-li á conto budou mít, nebo mají

a kdy už prameny Bídy se změní v Lethe,

v němž řeknou naposled: Ó, kabarete!