KACHNA DIVOKÁ

Nad siný moře břeh se bezpočtukrát vznesla

a s křikem nořila své perutě jak vesla

ve vzdušné víry,

a v plynutí se opájela vlahém,

když jeseň smutná mládla jejich tahem

i prostor širý.

I bylo mnoho smutku v tom a touhy,

když jako mrak se nesly pouhopouhý

nad cizí nivou,

a jejich píseň, kterou znaly všecky,

svůj měla jakýs přídech vyhnanecký

a notu tklivou.

Však nade všecky elegie znělo,

když krví zrudnul bok její a čelo,

– ta rána dlouhá –

pak klesla dolů v prudké, měkké křivce

a spatřena tu byla od myslivce

jak mrtvá touha.