Kacíř.

Domku můj přemilý

uprostřed sadu,

zřím-li tě, do dlaní

hlavu svou kladu;

smutno mi, podivno,

srdce mi buší,

povzdech mám na ústech,

vzpomínku v duši.

Po cestě od lesa

provité mlázím

v síňku tvou po letech

zadumán vcházím;

hle, jak to slunéčko

po stěnách těká!

bludná však noha má

na prahu kleká.

Při okně lavička –

hlava se shýbá,

ret náhle pobledlý

vroucně ji líbá,

oko se zalévá,

ruka se chvěje,

podivně, tesklivě

se mnou se děje.

Jaký to kacíř jsem,

Bože můj svatý,

před lávkou poklekám

prostičké chaty;

vždyť mně tu – vzpomínkou

srdce mi puká –

naposled žehnala

otcova ruka.