KACÍŘ. (I. ZÁVĚT.)

„ – – A tak, mistře Martine,

bratře v Kristu nejdražší, buď pamětliv,

od tvého že mládí sloužit Kristu

jsem tě učil ze vší duše své.

Víš, že lakotu a nepořádný

život kněžský zatracoval jsem,

začež pronásledování trpím

z Boží milosti; neb potupit mne chtí,

na smrt odsoudit, a pro kacířství,

krajané zvlášť mí. Však nebojím se

zahanben být pro Kristovo jméno.

Srdečně tě prosím, nebaž po statcích!

Budeš-li však přece plebánem,

pak ať čest jen Boží, spása duší,

práce tebou vládne, ne však pýcha,

ne však polností a prasat majetek.

Slyš, můj milý: Plebánem-li budeš,

dbej, bys mladou kuchařku si nebral,

abys příbytek víc nevzdělával

než svou duši. Napomínám tebe,

vyhýbej se společnostem ženským!

Bdělý buď, když posloucháš jich zpověď,

by jich pokrytectvím nepodved tě

satanáš; neb praví Augustin:

Nevěř pobožnosti; čím je pobožnější,

tím je bujnější a chtivější.

Vzdělávej jen statek duchovní,

k chudým nakloněn a ponížen jsa.

Neprojídej, probůh, statků v hodech!

Prosím tebe snažně, upusť také

od krásných a nadbytečných šatů,

aby Pán tě nepokáral těžce,

jakož jistě pokárá mne kdysi,

že jsem míval je, dav raniti se

proti Bohu svému duchem pýchy.

Pro milosrdenství Kristovo

prosím tebe, jen mne nenásleduj

v lehké mysli, kterou’s na mně spatřil.

Vyřiď pozdrav všechněm našim věrným!

V Praze snad mne už víc neuzříte.

Nelekejte se, když zvíte, že jsem

na smrt odsouzen, než neoblomni

stůjte v pravdě, bez strachu a viklání,

v pravdě, kterou Bůh vám poznati dal

skrze věrné kazatele svoje

a skrz mne též, nestatečného!

Martinku můj, kdybys na památku

chtěl si nechat šedivou mou sukni,

vezmi si ji; ale ty se štítíš

barvy té, nuž dáš ji, komu uznáš.

Sukni bílou dej však plebánovi.

Žáku Jiříkovi kopu grošů dej,

že mi sloužíval tak rád a věrně.

Zdráv buď v Kristu se všemi, kdož zákona

ostříhají jeho, silni, čisti,

bez poskvrny přebývajíc’ v pravdě!“

V síni bílé, těžce klenuté

svíce klidně hořela – jí bledá tvář

Mistrova se ještě bledší zdála.

Duch však silnější z ní hořel, hořel

nad plápol té svíce, klidněj plál,

nestravuje jí, jak žár tu svíci,

ale život nový, slavnostnější

vyvolávaje v ní, život věčný.

A list zapečetiv, pevnou rukou

připsal nadpis, slyše hruď svou tlouci:

„Prosím, neotvírej listu toho,

leč ač dovíš-li se, že jsem mrtev.“