KAČKA.

Kolébá Jih klounem lodi,

hra to jeho plesná,

po palubě vůdce chodí,

a kde lodní hruď se brodí,

polekaná ze sna

stená voda, vzdychá; rodí

zhoubné vlny plískavice,

každým vzdechem na tisíce

v šiku se jich těsná. –

Kačka!

Proryv větrů náhle prudký

vodu rve a plaší,

lodivodce v nitru budky

vesel z vln dětinné půtky,

všetečníky straší;

stolník blažen těmi skutky

všechny mísy usmívavě –

k hostině čas kynul právě

s krytých stolů snáší. –

Kačka!

V síňky, nedbajíce stolu,

prchli hosté lodní,

vlny, kačky, hrají spolu,

porůznu i ve chomolu,

s vrchovými spodní;

rozkvašený živel v kolu

šumí píseň vzdorné chlouby,

a stroj hněviv vrže z hloubi

jiskry na změť vodní. –

Kačka!

„Sbalte plachty! Bouř je blízka,

vítr zle se točí,

neustále na skaliska,

tam, kde hory výboč nízká,

lstivé vlny bočí.

Sever budí se a píská,

shání druhy; pomoz, Bože,

ze svého-li v roklích lože

k naší lodi skočí!

Kačka!