Kadeř a laur.

Dřív sopka hlavy sama sžít se musí,

než jeden lístek vavřínový zplodí,

a nežli celý věnec z ní se zrodí,

tu hlava stará, srdce zryto v kusy.

Kam děl se vlas tvůj kadeřavý, rusý?

Za každý list vždy jednu kadeř shodí,

a nežli k hrobu dojedeš svou lodí,

ten laur ti shořkne, sláva se ti zhnusí!

Leb lysou nyní věnec studí slávy,

v něm rosa ne, to krve krůpěje

a slz a bláta, jímž tě závist třísní.

Jdi, ulev sobě malbou nebo písní,

bys laur ten shodil, není naděje:

jeť ostny pevně přibit do tvé hlavy.