Kaditelna.

Jen tenkrát, jestli v uhlí rozžhavené

své zlaté slzy pryskyřice roní,

se vznese její duše, která voní,

a modrým dýmem ku hvězdám se žene;

jen tenkrát, jestli srdce roztavené

je bolestí a nad hroby se kloní,

můž před tvář Boha, andělé již cloní,

se v písni vznésti písní vykoupené.

Můj život chrám je, v kterém není boha.

Leč na stupních, kde býlí a mech sivý,

mé srdce stojí, kaditelna žhavá.

Ret vzdorný k prosbě, k poklesnutí noha.

Jen z kaditelny – nevím, kdo ji živí –

dým vonný písní stoupat neustává.