Kaditelnice.

Vše, co zde sleduje, napsáno jest

jazykem syrským v starý palimpsest,

který jsem pouze přepsal. Kdo tu vidinu

na poušti měl a vepsal v listinu,

neznámo mi... Tak zní ta chmurná zvěst:

„Já v poušti potkal svého lidu anděla.

Byl bledý, truchlý, v oku slzu měl,

ta jako požár pod řasou mu hořela,

jak kotouč dýmu háv se jeho tměl.

Rty moje chvěly se, když tak jsem děl:

Proč truchlíš, duchu? Jakou hroznou zvěst

ze středu lidu neseš ku bohu?

Což neslaví dnes radost slavný vjezd

v ten lepý chrám, jenž plaší mátohu

pradávné bídy, která tížila

můj lid a tvůj, a do kalu jej nížila?

Tak dlouho máčel pusté hroudy slzou lid,

až čarný ráj z nich vykvet’, a v něm ustrojil

své důstojnosti dům. Mramoru bílý svit

a zlata zář a věčné krásy smavý klid,

vše uved’ v soulad, který zatmelil

pak krví ze srdce mu prýštící,

a na průčelí k nebi čnějící

své jméno hrdě napsal v klenbu duh –

juž veřej dokořán: Ať vejde bůh! –

Tak zvolal jsem a Seraf smutně děl:

Na rozkaz boha ku chrámu jsem spěl

a zničil ohněm lidu tvého pýchu.

To buď mu očistou velkého hříchu!

On buduje svůj dům, před modlou nečistou

své čelo bil, a rouhaje se bohu

té modly líbal kopající nohu.

On slunce zář chtěl pojit s noci tmou:

do chrámu vešel s písní rouhavou,

jež nestoudně tu modlu chválila,

co mečem vaše otce dávila.

Bůh zavrh’ chrám, ne oltářem mu byl,

leč kaditelnicí, z které se valí kouř

a blesky šlehají a hluše hučí bouř.

Juž zmizel lepý dům, vám rum jen zbyl

a puklé sloupy, které jako bílá žebra

na stepi ztlelé zvěře v prázdno ční

z černého trupu, větru lup a vedra.

To zbylo vám, a kolem poušť, jíž nářek zní!

Tak končiv odlét’ anděl, šumě perutěmi,

mne ale schvátil bol a pad’ jsem s pláčem k zemi.“