KAIN.

Vstal ze sna, jako vstává vždycky,

když zaslech táhlé dunění –

a stál tu vzdorný, gigantický,

na čele strašné znamení.

A zíral v dál, kde miliony

se ničí v tuhém zápase,

kde zem krev pije, kde zní stony,

hřmí skály, z lesů blýská se.

Zří kněze tomu žehnající,

kříž vidí nad vším v rozpětí –

zdvih k nebi pohled zhrdající:

Co platno tvoje prokletí?

Můj čin byl setbou! Soudče starý,

jsi bezmocen, jaks vždycky byl!

Já žiji věčný, věčně jarý –

a k spánku zas se položil.