Kajetánu Tylovi.

Na Horách, které slunce líbá sladko,

hle nízký domek, – jizba chudičká.

V ní na kolébce dřímá nemluvňátko,

a k němu naklání se sudička.

I usmívá se dítě na kolébce

a sudička mu věštbu svoji šepce:

„Nebudeš na zlato,

mé dítě, bohato,

se v měkké lože klásti:

leč budeš bohatší –

na jmění nejsladší,

na lásku k drahé vlasti...“

A jak doznělo sudiččino slovo,

procitlo ze sna dítě šumařovo.

I vychoval šumař dítě si pod krovem

při houslích a při české písni,

vlasť synkovi celou zanechal domovem

a odešel daleko v tísni...

Po vlasti jinoch roznášel svůj zápal,

hrál, pěl a budil, v noci péro chápal

a hráze lhostejnosti bořil

a na jich troskách lásku stvořil.

I ač mu často srdce krvácelo,

vždy zvedal mužně k nové práci čelo:

„Což na jediném – lodníkově – žití,

když lodí, vlastí zmítá vlnobití!...“

O, velký Čechu, shledni na nás dolů

a žehnej svému lidu k těžké práci!

Vlasť plna, hle, nepravých apoštolů

a se starými nadšení se ztrácí!

O, blaze nám, tvůj duch bude-li s námi,

svobody slunce svitne nad Horami!