KAJÍCÍ HŘÍŠNICE U VARHAN.

Jak po vysokých bych sestupoval schodech

v noc hvězdnatou a ve světlých dole bodech

bych tušil ulice Prahy zlatově plát.

Snad byl to sen,

snad byl to sen, ale ne z těch, kdy zdá se, jak vlastní

jdou okamžikové žalní a zase šťastní

a z nich jen ty zhuštěné kapky hříchu cítíme vlát

kdes kolem nás,

kdes kolem nás blízko, kde ve společnosti žen

a přátel a cizinců ztřeštěný žijem zas silný den

v nějakých místech z dávna známých a nových zas

a znepokojujících, jak před půlvěkem slyšený hlas.

To nebyl takový sen. To velkých hříšníků

byl tanec po vojně pozůstalých vinníků,

bohatství ze včerejška nadutých zjevů

z krve a zlata násilnických zpěvů,

to vystrojených hastrošů a děvek orgie,

zvyk tupý, kam zamíří, jistě zabije

a mrtvé a živé okrádá a se dělí

a v zatvrzelosti zůstává stát a neoželí.

A jak jsem po schodech sestupoval k zemi,

už nevidět Prahy, svět celý zhustil se mi

v řad obrovských, vyčnívajících komínů železných pecí

tak vedle sebe se matně do nesmírna vléci

a po řadě vedle sebe, kde poblíž nové stály,

to komíny monitorů a křižníků strnulou dálí,

pak stále menší, to děla, hle, mířící vzhůru, ty strašné věci

jak píšťaly mystických varhan v svých kouřích trčely,

v měch vítr zadul a proudící krví teď tóny crčely.

A jak jsem se schodů sestupoval, sta příšer těch čnělo.

Toť píšťaly příšerných varhan, vše šeré obrysy mělo

a v oparu snovém já Hříchu zřel bělat se za nimi tělo.

A zbožnými prsty bloudil

Hřích klávesnicí,

jak tenkrát by modlil se, loudil

ty zvuky žalující.

A z hry té jsem pochod slyšel

vojenské, násilné lůzy.

Teď plamínek nad střechu vyšel

a jako z hrůzy

se třásli v domech lidé.

Kat uviděl a přijde.

Buď zařízne, zastřelí,

neb znásilní a zláská

a řekne: to byla láska. –

Smrt dětem! Což? Zapřely?

Prokleté hnízdo to vraní,

ten muž, ten muž, jenž se brání

a s balalajkou ten stařec lysý...

Hle, se stromů, příšerný plod vojny visí...

A zbožnými prsty bloudil

Hřích klávesnicí,

jak tenkrát by modlil se, loudil

ty zvuky žalující.

Vším pláče, co po bitvách leží,

po mrtvých milionech,

po kathedrál prázdnu a věží

a puklých zvonech,

po občanských ctnostech zpleněných,

nevinném úsměvu dětí,

po slibech, odlukou zraněných,

kdož neměl sil přetrpěti,

vším pláče, co kletby tu zbylo

pro zítřejší dílo.

A teď hry tok vášnivý ztich...

Hle, slyšet v něm pannen smích

se stydět poprve,

a z bídy v ulicích

se zardít do krve,

a pak už se nerdít a zvykat

si nad šampaňským tykat

se zloději – ten smích, ten zvonivý smích,

se zloději, v minulém roce

kdož okradli jejich otce

a matky jich.

A slyšel jsem v hře té

sta prstenů manželských zvoní,

smích lásky, hnusu a vzteku

a hanby ztlumené roní.

Zda odpuštění kvete

od člověka ke člověku?

A tanec cizoložníků s těmi

cizoložnicemi.

A v hře té otrhanci

selskému Srdci

svou košili nabídli v tanci

a hořkost cítili v žvanci,

že nemohli ji svrci,

co v selských truhlách šatů

spatřili kupit se k zlatu,

když pod okny hospod stáli,

kde muziky vyhrávaly,

kde vyzvání karet luskání

smutku, jenž hladov a neukojen

jde vyhnán do strání...

A ve hře té sentimentální

židovská lačnost touživá

svět zkoupiti, hlasové mocně zní žalní,

ta litanie blaživá,

s tou katolickou, s tou temnou mocí

zas společně vyrazit moci, –

všech podvodů zasetí,

všech podplacených naděje,

všech podvedených prokletí,

všech penězoměnců šlápěje...

To slyšel jsem ještě na ty příšerné varhany hráti

tou pannou padlou, Hříchem, jíž musili jste se všichni vzdáti,

kající pannou, jež modlí se zbožnými prsty jak plamen,

prs nestoudně obnažený a na rtech dosud ne Amen.