Kajícná,

Slyšte mladé dívky České

Pověst z vetché paměti:

Nyní vám chcy bájeti

O pokání slečny hezké;

Hrůza zprávy méně stěží

Vaše vlasy vzhůru zježí:

Vzalť muž nad ní pomštění

Za zlé zpronevěření.

Druhdy čestné obyčeje

Byly zdoba ženských hlav,

Nikdý ještě dobrý mrav

Nešinul se přes koleje;

Právě tehdá měl jest jeti

Kamsy k dalekému zeti

Rytíř krále polského

Do království Českého.

Ostrý sever sněhem fučel,

Oř y jezdec zymou mrz,

V blízkém boru vidí tvrz,

An jest v uši temně hučel.

Vyhna spěšně přímo jede,

Kam ho stezka k hradu vede,

Na ustalém klusáku

Při večerním soumraku.

V hrdle lačný, v oudech zkřehlý

Tluce hbitě na vrata.

Panoši a pažata

Z hradu dolů na to zběhlí

Uctivě ho tážíce se,

Jakový znak v štítu nese,

Dají přístup do hradu

S ním y jeho hovadu.

Vlídně podlé České měry

Přivítá ho rytíř Čech,

K večeři y na nocleh,

Bez pokryté nedůvěry:

„Větrové vně bouří drzý,

Vezmi zavděk na mé tvrzy,

Co můj nejmilejší host,

Usluh věrných ochotnost.“

Rytíř jíním obrošený

Vedlé zvuku polních trub

Zleze schodů oblý srub.

V pokoj zase osvětlený,

Kdežto sochy na odivě

Z kovů slité, jako živě

Zemřelých všech praotců

Kupně všickni stáli jsú.

Strojný kvas tu mají recy –

Y hned každý k stolu sed,

Čistě pil a hodně jed,

Hojně bylo vidět técy

Cyzokrajné víno zlaté

Z Uher, Vlach y z Turek vzaté,

Připíjeti vesele

Z láhvice y korbele.

V prostřed plésů, když tak kvasý,

Jedny dvéře z pobočí

Na různo se rozskočí.

V černém rouše, bez okrasy,

Vstoupí v jizbu, jako pěna,

Vážně tichá, sličná žena.

Bledost tváři na pohled

Staví se jak jarní květ.

Strach a hrůza jímá hosta,

Duch se v něm chce zatajit,

Sklency pouští, chtěje pít,

Co má myslit, neví zprosta.

Zdaž se dým mu v oči vane,

Zdaž to zmizý, čili stane –

Co tu děsnou podobu

Zapudilo od hrobu.

Ona blíže k stolu sedne,

Z ryb dva sousta s chlebem sní,

Vezme zvonek, zazvoní;

Dvé panoší hned se zvedne

Smutným hledem, vážným krokem;

Jednomu z nich kyne okem;

Znaje žádost na oku,

Odejde on v poskoku.

V mžiku zas tu s lebem stojí,

Vyplákne y omyje;

Pak veň vody nalije,

Podá paní ku nápoji.

Smutně ona hlavu kloní,

Na leb mokrý slze roní,

Vypivši jej postaví,

Z jizby ven se odpraví.

Na to cyzý vece nyní:

U všeho tě zaklínám,

Vyhraď se a pověz nám,

Co tu ženu zlého viní?

Kterak snášíš, an se její

Kormoutlivé slze lejí.

Sličná jako anděl je,

Krotinká co nemluvně.

Tvářnost její, milý brachu!

Pěkná jsouc a spanilá

Mou y mysl bavila;

Oči milost slibovachu

Na mne libě vzhledajíce,

Hrávalali na loutničce.

Srdce celé svěřich jim,

Mně se mužem blaženým.

Lhaly její libé vzhledy.

Kdož vystihne ženskou lest!

Tato milost prchla jest.

Lnoucý vilně na posledy

K chlapu, chovanému v hradu,

Dlouho skrývala tu zradu,

Vždy sem pevné víry byl,

Lásky své k ní nezměnil.

Tíhna jednou z kolb a boje

Domů zpět se zahodím,

Čeho vidět nerodím,

To tu vstoupiv do pokoje,

Vidím – jedva věřím oku,

Soka u jejího boku!

Skolímť ho v té posteli,

Kdež jsou spolu vileli.

Ona k mým se nohoum mece:

Lkajíc: „Pomsti vinu mou,

Lítostivě nademnou;

Probí, rozkol mé y plece!

By se ten tvůj libý ocel

V mé též hříšné krvi brocel;

By mne v onen blahý svět

K milému též doproved.“

Dýka má jí neprotekla,

Pomním ve svém vraždění

Jejího vždy spasení.

V mysli maje hrůzy pekla,

Ač sem hořel mstivou zlostí,

Poustanu v prchlivosti.

Dím jí: Jiný máš ty trest

Pohanění mého nést.

Nerouč o tvé hrdlo státi,

Čehoťbych tu zyskný byl,

Kdybych duši zatratil,

Tebe chtěje k čertu sláti.

V pláči brž a srdce lkání

Hleď u Boha smilování,

By tě přijal na milost,

Dám ti bíd a lopot dost.

Bílý kment jí káži svlícy,

Zlatohlav y prsteny,

Šat dám černý, žíněný;

Nosý oholenou kšticy,

Byť y zašla od pohromy,

Její strast mne neoblomí,

Zvole svízel její zřít,

Nevaž sobě po mně jít.

Přes sluje a stupně teskné

Jde s ním v tmavou hlubinu,

Kde jen číti mrtvinu,

Záře dne se nezableskne.

Trudná rytíři je chůze:

Naliť zavzní k noční hrůze

S hudbou loutny z oudolí

Pěkných žalmů hlaholy.

Nuže tu jsme – a tu třeskem

Vrazý v zámek vladyka,

Chyše jim se odmyká,

Šedé lampy světla leskem,

V níž sou zřeli, ana čistou

Cedí slzy nad žalmistou,

Hledajíc svou lahůdku

V truchlém jedno zármutku.

Ach, jak jsou to muky kruté!

Vzdechne host a vejde k ní –

Pak ho rytíř zuřivý

Pojme k velké škříni duté.

S třesením se on k ní blíží,

Za železnou strmí mříží,

Kdož ten přístrach vypraví? –

Kostlivec tu bezhlavý!

A kdy Polan od užasu

Zotaví se, dí mu Čech:

Toho souložníka měch,

An k ní hořel drahně časů,

Až co milec drahocenný

Byvší slíben od té ženy,

Směl je spáchat mrzce s ní

Mého lože zprznění.

Nejhorší ji žalost svírá,

Na svého že manžela,

Jímž jest tolik ztrpěla,

Jistou dobou denně zýrá.

Jehož pakby míjet chtěla,

Druhdy kochaného těla

Má mít v očích podobu:

Leb za picý nádobu.

Žehnaje se Polan s ženou,

Velí jí vždy, k rozchodu,

Snášet stále nehodu,

Za nadějnou brzkou směnou.

Klopíc oči, blednouc znova

Dí mu ona v tato slova:

„Velkáť je má vina jak!

Na mne dobře pane tak.“

Jemně jím noc želí blahou,

Jdoucým z dolní temnoty:

Vzorem také tíhoty

Polan sklíčen zpátky drahou,

Jakoby měl závrat v hlavě,

Potácý se vrávoravě;

Na čelo mu chladný znoj

Prejští srdce nepokoj.

Posléz v hostinicy vkročí,

Míje jej však sladký sen,

Podobizna její jen

V strhlé se mu míhá oči,

Ana k záři lampy šedé

Pěje, hrá a nářek vede,

Jedva vidět ženy kde

Bídné tak a lopotné.

Na usvítě vstane z lůže,

Ochystav se chopí zbroj,

S takovou jde na pokoj,

Prosyl hostinského muže,

Aby prv než žel ji zmoří,

Ulevil jí v krutém hoři.

Pak se hodiv koni v zad

Tratí s očí starý hrad.

Tak se trápí mnohá léta,

Mnohý ještě cedí rok

V nápoj slzý čistý tok:

Mrouc a vadnouc z toho světa,

Oduřavši hořem chřadne

K smrti bledé, k prsti chladné,

Pěje žalmy kajícý

Se zbožnilou loutnicý.

Ejhle, zkrotne, vida lkání

Přísný muž, y pokoru;

V dalším státi odporu

Jemné srdce jemu brání.

Nelze zvyknout také touze

Ani vídat smutek dlouze,

Klidné slze tklivěji

V tvrdé srdce vrážejí.

Věru jme se z toho káti,

Že jí po ta léta byl

Tolik hoře natropil,

V manželské se lože vrátí;

V ní se kochá, s ní se pěstí,

Až zas po ní vidí kvěsti

Dcery plné lepých věn,

Synův zdárných sylný kmen.

Ženkám naším navybranou

Pověst sem tu jejich psot

Zdobně v České rýmy zhod,

Snad se bedlivější stanou.

Sliditelů cyzých loží,

Jichž se počet denně množí,

Všaký leb by místo sklenc

Posloužit měl za kredenc.