KAJÍCNÁ PÍSEŇ ŽENĚ

Já vím, že bys málem se spokojila

a vím, že bys šťastna s málem byla,

leč zdání své zoralo propasti

již mezí tebou a ostatními,

závisti dovedou otřásti

krotkými srdci a hrají si s nimi, –

i já jsem pak ten, jenž popouzí,

by žádost ti srdce zranila

a aby tu žebráckou spokojenost

zabila, zabila, zabila.

Já staral jsem se tak, bych ticho vzbouřil,

bys cítila se jen, jak bez hnízda pták,

kdes aby břeh touhy se z dálky kouřil

a bezvládí mého by nesl tě vrak,

já staral jsem se tak, bys proklínala

paláců okna, v nichž tancovala

paráda lživá, já chtěl tě tak mít,

bys nezkrotla nikdy a neměla klid.

A staral jsem se, bys zatoužila

mít více, než mohl jsem ti dát,

a abys mým výbojným snem žila,

bdít, získávat a ne se krotce vzdát,

a teď ty stůněš a se trudíš,

že hvězdy ti nemohu s nebe snést,

a že jen slibuji, Kničemubudiž,

a že je můj boj i tvoje čest.

Když ochabnu někdy, tu rád jsem, že zpívá

domácím štěstím srdce tvé,

a s děckem když náruč tvá sladce zmdlívá,

omládnou věci tesklivé,

však náhlou zlobu den smutný věstí,

kdy úzký ti domov, denní je zor

a znechutí-li se ti krotké štěstí,

táž jabloň s tou na skle ratolestí,

táž vyhlídka teskná do modrých hor.

Jen kdybych potěšit uměl tebe,

též přišel bych k tobě se potěšit rád.

Tam, kam jsem nesl hvězdy s nebe,

své peklo nechávám častokrát.

Tu rád jsem, když někdy zapomeneš,

že chci být tvůrcem, ty se mnou svět kleneš,

když něco je krotkého v štěstí tvém,

jak ztišily by je zkoušky světa,

když srdce tvé klidné je odlivem,

je ostrovem v slunci, kam ptáků sta slétá.

A vždy, když ta tragická propast zeje

tak mezi mým výbojem, krotkým tvým snem,

v tvé ruce klást hlavu, vždy dobře mně je,

z tvé něhy brát sílu přede dnem.