Kajicnice.

Chus, dvořan z prvních, přišel k Herodovi:

„Jsi vladař náš, můj pán; nuž sluhu slyš,

kýs prorok smělý, plamennými slovy

po Judsku veškerém, jež tvá je říš,

lid bouří nám, s ním různé pikle kuje

a nové království mu přislibuje.

Jdou zástupové s ním, a kde se zjeví,

od práce bez rozvahy prchá lid,

i mrtvé křísí prý, ač nikdo neví,

kdo vlastně jest, leč praví, kdo jej zhlíd',

že velký je to vyvolenec Páně,

jenž víno z vody slovem zrobil v Káně.

Ti jedni Eliášem být ho praví,

a druzí dí, že onen je to Jan,

jejž zbaviti jsi kázal pyšné hlavy,

než ona vkročila v tvůj hrdý stan,

jíž k vůli popravil's jej vášně chvatem

a nesla si ji na talíři zlatém!

„Zda ty's jej zhléd'?“ – „Ne, pane, leč má žena,

když zřela jej, můj opustila dům

a zjevem jeho mocně oslněna

hned k jeho družila se stoupencům,

a kudy kráčí on a lid se plouží,

květ k nohám stele mu a vším mu slouží.

I Suzana, ta hrdá, krásných lící,

jíž sotva šestnácte že zkvetlo jar,

když svojí zvolil jsi ji milostnicí

a její rty svých hodů za pohár,

i ta jde všude s ním, kamkoli hne se,

a větev palmy nad hlavou mu nese.

Kam kročí on, vše v ústrety mu jásá

a všecko zanechává chudým vhod,

hůl v ruku béře hned a sukni kasá

a sloužit pospíchá mu o závod,

by slonila se v jeho oka záři,

jak ona hříšná Magdalena Máří.

Vše k němu chce, všech srdce má v svém plenu,

nuž rozkaž přec, ať konec bídám těm,

i já chci míti vrácenu svou ženu,

jež v jeho službách s jiných zástupem;

než plevel vzpoury do země nám vseje;

kaž trestat toho škůdce z Galileje!“

I veden Kristus před trůn k Herodesu

a vladař děl: „Kdo jsi a odkud, mluv,

než trest na tvoji smělou hlavu vznesu,

jak na Janovu právě přešlých dnův,

jenž kárat osmělil se, vzdorně k tomu,

i mne i služebnice mého domu.

Jan prý's, jenž z mrtvých vstal, by kázal davu,

ten pouště Křtitel, smělý kárce náš,

nuž, jsi-li, věz, zas dám ti utít hlavu,

či jiný's? rci! Snad prorok Eliáš?

Mluv, učiň zázraky nám; až je zříme,

snad lid i já – my všickni uvěříme!

Ej, mlčíš, váháš, stojíš bez zázraku?

Nuž, pověz, zvěstuj, kdo's a čím jsi as?

Proč nemluvíš, proč vzdorný chlad v tvém zraku?

tož, nechať vejde sem Herodias,

ať poví nám, zda jinou hlavu vzala,

než tu, jež za dar na mně vyžádala!“

A vešla v síň; jak z kamene, jak z kovu

se zdála být, když Kristu zřela v tvář:

„Ne, nezřím v tomto postať Křtitelovu,

Jan byl jak mrak, ten zde jest jako zář,

jež z hvězdnatého nebe dolů shlíží –

jak samo slunce jest, když k nám se blíží!

Ten větší všech je, na trůnech kdo sedí,

víc než byl Jan; mé srdce jímá strach,

v mé duše hloubku vyčítavě hledí

a milostivě přec. Stop jeho prach

já zlíbat nejsem hodna jemu k děku,

zář očí těch mi lékem je všech léků.

Ten větší jest než Jan, jít nech ho v míru,

kdo milují jej, těm je v náruč vrať,

a mne nech jíti s ním, mé duši k smíru,

neb jako Jana o hlavu mě zkrať,

a za divoké vášně hříchy klaté

kaž jemu dáti na míse ji zlaté.

Na míse té, již hrda jsem kdys nesla,

když vášně oheň divoký tě jal,

v tvou ložnici a na koberce klesla,

bys zlatý pas mých boků směle sňal;

dej jemu ji, ať mír mi kyne znovu

za utracenou hlavu Křtitelovu!“

A se slzami v očích níž se vrhá

před Kristův divuplný krásy zjev,

se ztepilého těla hedbáv trhá

a po příkladu družných žen a děv,

těch zbožných služebnic, jež přišly z dáli,

jej klade Ježíšovi pod sandály.

A mluví: „Prorok velký jsi, všech prvý,

mně dí to v svaté hrůze srdce ruch

a jasem slunce hoří to v mé krvi;

ty's víc než Křtitel, Mesiáš jsi, Bůh,

ať vášeň všech se proti tobě zčeří,

ať zničíš mě, má duše v tebe věří!“

A Kristus dlouho k Herodii patří

a tvář ji odhaluje vlasů zpod,

a dí: „Jsme všickni sestry zde a bratři,

Bůh, Pán náš, nechce život za život,

on vidí slzu v moře vodojemu

a tvou zřel též; vrať s pokáním se k němu!“

„Tož s tebou půjdu na konec až světa

a na konec všech žití svého dní,

ať služebnic tvých zavrhne mě četa,

já budu ráda děvkou poslední,

nechť na krev hlavu rozderu i nohu!..“

A Kristus pravil: „Následuj mě k Bohu!“

A Herodes děl hledě k milostnici:

„Jan není sic, leč prorok muž je ten,

čist duchem je i činem; s klidem v líci

všem volám zástupům:,Je nevinen!'

Ať Farisejší závistí se chvějí,

já neznám zbožnějšího v Galileji!

A tebe, nejkrásnější všech mých ženo;

i s tlumem služebnic tvých propouštím,

tvé pouto otrocké je roztrženo,

jsi volna na vždycky, jdi v míru s ním,

kam? on ví jen; mým duchem vládne šero!“-

A Kristus odvětil: „Jdem k Otci, dcero!“

Chus žalobník stál podál v ustrnutí:

„Co děje se to vůkol? Ký to sen?

zjev jeho vznešený, vše k úctě nutí,

s ním půjdu též, v ráj kráčí prorok ten!“

A Kristus děl: „Kdo jít chceš, tuž svou patu;

má cesta k ráji vede přes Golgatu!“