Kajicnice.

Chrám s mrtvým Ježíšem, jenž tmí se na oltáři

vás pojat nemůže a velkou lítosť vaši,

k vám bolesť nesmírná se černým supem snáší

a v duši výčitka se s odpuštěním sváří.

Vy k bohu hroznému zpěv nenesete díků,

jen slzy kajicné a asketická muka,

vám na kříž hledícím teď hrůzou srdce puká

a v srdci každá z vás má tisícerou dýku.

Kde ony noci jsou, kdy v krčmách, v písni zvuku

jste v tanci vášnivě a divoce se nesly,

až v lokty mužovy jste unaveny klesly?

Kde onen chtíčů žár, kdy v srdce divém tluku

pak v lože vrhly jste se nahy, poskvrněny,

svou ctností pramalé, však vášní velké ženy?!

Svět nyní kletbu svou vám hází v pohrdání,

ač, drzý pokrytec, sám o nic lepší není,

vám utrpení znak teď k bledé lehl skráni

a vašich slastí číš se jedem náhle pění.

Svět nedovede teď než pyšně proklínati

tu, která jedenkrát zdroj rozkoše mu byla,

teď slinou hrdosti vám třísní ňadra bílá

a pustým posměchem vám smutnou duši chvátí.

Ó jděte zpátky zas v ten brloh začazený

a v matný harfy tón jen jásejte dál zase,

vy ctností pramalé, však vášní velké ženy!

Nač silou pokání chtít v ráje strmou výši?!

Ó jděte, jásejte jen v orgií těch jase:

vás člověk zavrhl a bůh vás neuslyší.