KAKTUSOVÝ KVĚT

Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví sytí se

kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela.

Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá! – –

Na chvícím se klíně houpával jsem milenku výskající

a její rety se svými jsem vášnivě spájel;

na chladném oltáři lásky prodejné zažeh jsem svíci

a s nevěstkou marně roztoužení svá zkájel.

V jemné vibrace strun sladké mandolíny

své prsty jsem nechával vpadnout za nestřežených chvil;

a pyšnou hymnu odboje zpíval jsem ve mračen temné klíny,

když bouře nad lesy řádila a v nejvyšších stromech zněl kvil.

Oh, mnohá rozkoš lomcovala tělem mým i duší

za jiter plných ptáků a v nocích plných hvězd;

však které blaho sžehá více a která rozkoš víc kruší

nad horkou tvou vůni, květe, – krvavou stopu tvých cest?!

Buď zdrávo, sladké moje záští, má nenávisti vřelá!

Ty, která v má ústa tlačíš pohrdy hořké sliny,

bych vmetnul je do tváře profánním, ať v hadrech či v zlatě jich těla,

mrtvé přítěži koles, jež letí v Budoucna stíny.

Ty, která v rytmech mých písní blýskáš meče bílým plamenem

proti žezlům, poutům, bičům, ať kdekoli svistí,

proti modlám pozlaceným a těm, kdož chvějným prosí rtem

a pokorně sklonili šíji, by s knížaty mohli jísti.

A konečně ty, vítězná Herodias, když hlavu Jana zřela na míse,

ty, která se smíchem odrážíš od hrudi mé morálky hlas

a pohár mi tlačíš do ruky, jejž naplnil Života kvas. – –

Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví mou sytí se

kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela.

Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá!