Kalich.

Kalichu, kalichu,

proč mé oko slzí,

zřím-li tě zírat kol

s chrámů, našich tvrzí?

Proč v srdci ukryto

kvílí a bouří to:

Bože, vstaň! Tas svou zbraň!

Bože pomst, přijď brzy?!

Kalichu, kalichu,

kterak nelkát žalem!

Druhdy zdroj smíření

lil jsi z krajů palem.

V nebeskou otčinu

lidskou zvals rodinu;

náš však věk úšklebek

má nad králův Králem!

Kalichu, kalichu,

kterak nesplakati!

Kdys tvá zář Evropě

znala plápolati.

Temnota prchala.

Pouta se trhala.

Nyní Čech rob je těch,

co jsou otcův kati!

Kalichu, kalichu,

hněvy duši střebou.

Otcové v slasť i žal

brali lesk tvůj s sebou.

Ten svítil v porobu,

do psanství, do hrobů.

Teď i pych vlastních tvých

pohrdat chce tebou!

Kalichu, kalichu,

smutek tebe cloní.

Černý mrak zdvíhá se

tam, kde Mstitel tróní.

Než, – při všem úkoru

duch starých Táborů

ve dnův trud doposud

z věrných srdcí zvoní.

Kalichu, kalichu,

klenote náš svatý!

Nemáš nám vyrván být

zrádci ani katy!

Věrně tě zdviháme!

Škůdcům se nedáme!

Však ty zas zářný jas

vneseš v města, v chaty.