Kalich nedopit.

Na nebi ranním první anemony

jak vítězné se třpytí znamení.

Juž s kříže sňaty dávné lidstva stony

a světem zvučí hymna spasení.

Znáš píseň tu, o, matko bolesti,

a umíš slova její pochopit?

Ach, jenom tobě lkát je v neštěstí –

tvůj kalich dosud, dosud nedopit!

Ba mnoho ještě ryzých tužeb zvadne

a mnohá skane s oka krůpěje,

než činu pravá hodina ti padne,

než bude tělem slovo naděje!

Zda na nás viny? Leda ve krev svou

že nemožno nám tvář svou potopit – –

Náš život hříchem-li a vinou zlou?

Ach, kalich dosud, dosud nedopit!

Však přijde čas, kdy pod korouhví tvojí

zas česká sláva náhle počne kvést;

čas, kdy se rány tvoje mžikem zhojí

a – slovo tělem učiněno jest.

Již ale stavme bdělou kolem stráž,

by hodina ta darmo nezněla:

dvakrát se nevztyčí, když prvně klesne páž

a – kalich dopit skoro docela...