KALICH

Nám kalich ve dlaň vtiskly naše děje:

– Nuž, pijte z něho všichni, co vás jest,

ať po vše časy před vámi se skvěje

a pevně vždy jej svírá vaše pěst! –

A tak se stalo. Pro ten kalich stkvící

my zapěli jsme chorál do ticha –

až k horám od hor táhli kališníci

a z Čech se stala země kalicha.

My po kraj kalich vínem naplnili

a v mystickou jsme měnili je krev –

to byl náš nápěv nadšení a síly,

že vrahy zaháněl náš pouhý zpěv.

Však přišel čas, že ne my jako prve,

než jiný že nám kalich obsloužil –

byl zase po kraj plný rudé krve,

to krev však byla z našich vlastních žil.

To nápoj nadšení a síly nebyl,

jímž kalich náš té doby přetékal –

zjev umrlčí se z něho na nás šklebil,

kdo z něho pil, buď umíral neb štkal.

Krev vlastní dlouho z kalicha jsme pili,

i hořkost slz, jichž proud se po věk lil –

vsak bylo hůř, když jedem naplnili

nám kalich, by nám duši otrávil.

A my jsme pili, pili zapomnění,

jed pronikal nám v každý sval i v kost –

i svědomí v nás ztichlo v opojení

a zapomnělo na svou minulost...

A posud kalich s cizím jedem v pěsti

jak v snění křečovitě držíme;

nám zdá se snad, že pijem míru štěstí –

že srkáme jed zhouby, nevíme...

Je čas, by někdo probudil nás snící,

by mocným hlasem zvolal do ticha:

Vylijte obsah, bědní kališníci,

vylijte cizí obsah kalicha!

Ten cizí páchne durmanem a blínem,

stín omámení táhne přes čelo –

vy naplňte si kalich vlastním vínem,

v němž sluneční by světlo hořelo.

To bude nápoj nadšení a síly,

jak bývávalo kdysi před věky,

a povede vás k zářivému cíli,

jejž praotec váš hledal daleký!

Vám kalich ve dlaň vtiskly vaše děje:

nuž, pijte z něho všichni, co vás jest,

ať po vše časy před vámi se skvěje

a pevně vždy jej svírá vaše pěst!